Co se skrývá za tichým bolem po sexuálním zneužívání?
Člověk, který přežil sexuální zneužívání, často neví, proč se cítí tak ztraceně. Nejenom že se mu nechce mluvit o tom, co se stalo - často si ani neumí dát slova na to, co vlastně zažil. Někdo se probouzí s úzkostí, která nemá jméno. Někdo se vyhýbá intimním vztahům, i když ho to děsí. Někdo se bude mít za vinného celý život, i když vůbec nebyl vinen. Tento bolestný stav není „jenom“ stres. Je to posttraumatická stresová porucha - ale ne taková, jakou si představujete. U sexuálního traumatu se porucha prohlubuje v hloubce, kterou jiné typy traumatu nezasahují. Vztah k vlastnímu tělu, k důvěře, k lásku, k vlastní identitě - všechno se změnilo. A terapie, která to chce opravit, nemůže být obyčejná.
Proč je terapie po sexuálním násilí jiná?
Největší rozdíl oproti jiným traumatom je v tom, že útočník byl často někdo, komu dítě důvěřovalo. Otec, matka, učitel, soused, dědeček. To znamená, že dítě nejenže bylo napadeno - bylo i zraděno. A to v nejzákladnějších vztazích, které tvoří lidskou bezpečnost. V dospělosti se to projevuje jako neustálé hledání znovu zrazení, jako neschopnost uvěřit, že někdo může být bezpečný. Terapeut, který to nechápe, se stane jen dalším „dospělým“, který neví, co dělá. A to může způsobit, že klient terapii opustí - a to už v prvních týdnech.
Podle výzkumu z roku 2021, který zkoumal zkušenosti 5 terapeutů v Česku, 80 % z nich uvedlo, že klíčem k úspěchu je vytvoření bezpečné terapeutické aliance. To znamená, že nejdřív musí klient pocítit, že ho terapeut neosuzuje, že ho nechce „vybírat“, že ho nevidí jako „oběť“, ale jako člověka, který přežil něco neuvěřitelného. Až potom se dá přistoupit k zpracování.
Fáze terapie: Stabilizace, zpracování, reintegrace
Neexistuje jedna rychlá metoda. Terapie po sexuálním traumatu probíhá ve třech fázích - a každá z nich je stejně důležitá jako ta předchozí.
První fáze: Stabilizace
Tady se nepracuje s pamětí. Pracuje se s tělem. Klient často žije ve stálém „připraveném“ stavu. Srdce mu běží, když ho někdo jen dotkne. Nemůže spát. Někdy se mu stává, že se ztratí v momentu - a najednou je zpět v dětství, v pokoji, kde se všechno stalo. Terapeut ho učí groundingu - technice, která ho přivádí zpět do teď. Například: „Pocituj, co cítíš pod nohama. Co slyšíš? Jak se dýchá?“ Toto není meditace. Je to přežití. Klient potřebuje vědět, že je v bezpečí, i když si to nemůže dovolit věřit.
Druhá fáze: Zpracování trauma
Tady se začíná pomalu, velmi pomalu, přibližovat k vzpomínkám. Ale ne všechny najednou. Některé klienty stačí jen zjistit, kdy a jak se trauma stalo - a to je všechno, co mohou zvládnout na začátku. Terapeut nepřinutí. Nepřinutí nikdy. Výzkum ukazuje, že 60 % terapeutů v Česku používá postupné přiblížení, protože retraumatizace je reálné riziko. Pokud se klientovi něco příliš rychle připomene, může se stát, že se zavře na celý rok. Nebo vůbec.
Používají se techniky jako Biosyntéza - spojení těla a mysli. Nebo kognitivně-behaviorální terapie, která pomáhá změnit myšlenky typu: „Byl jsem vinen, protože jsem neřekl ne.“ Nebo „Nikdy nebudu milován.“
Třetí fáze: Reintegrace
Když klient už nežije v půlce bolesti, začíná se vracet do života. To znamená: schopnost navázat vztah, cítit se v těle bez strachu, mít sex bez pocitu, že se to opakuje. Mnozí klienti přijdou kvůli dyspareunii - bolesti při sexu - nebo úplné ztrátě libida. To není „nemoc“. To je tělo, které se snaží přežít. Terapie pomáhá tělu znovu naučit se, že dotek může být jiný. Neživí. Nezneužívající. Může být jen dotek.
Co je rozdíl mezi intra- a extrafamiliárním zneužíváním?
Je to klíčové. Pokud bylo zneužívání uvnitř rodiny - incest, nevlastní otec, matka - je všechno složitější. Rodina je nejen zdrojem bezpečí - je zdrojem identity. Když se v rodině stalo něco zlého, klient často neví, kdo je. Je to „můj otec“ nebo „můj útočník“? Může mít zároveň lásku a nenávist. A to je nemožné vyjádřit. Terapeut musí být schopen přijmout tuto dvojí povahu vztahu. V případě extrafamiliárního zneužívání - například učitel nebo soused - je vztah méně záplavový, ale často je silnější pocit viny, že „byl jsem hloupý, že jsem neřekl“.
Obě formy vyžadují jiné přístupy. U intrafamiliárního násilí se často pracuje s rodinnými systémy, s pocity zrady, s tím, že klient se cítí jako „vlastník“ tajemství. U extrafamiliárního se častěji pracuje s pocitem bezmoci a s tím, že „nikdo mi nepomohl“.
Proč terapie trvá 18 až 24 měsíců?
Pro jiné typy traumatu - například dopravní nehoda nebo přírodní katastrofa - průměrná terapie trvá 6-12 měsíců. U sexuálního násilí to je dvakrát déle. Proč?
Protože se nepracuje jen s událostí. Pracuje se s celou identitou. S tím, jak se člověk naučil být v těle. S tím, jak se naučil důvěřovat. S tím, jak se naučil mluvit - nebo mlčet. S tím, jak se naučil být milován - nebo ne.
80 % klientů, kteří přijdou po sexuálním násilí, má také úzkostně-depresivní poruchy. Někteří mají narušenou osobnost. Někteří se snaží přežít pomocí sebevražedného myšlení. To všechno se nemůže opravit za pár měsíců. A to ani nemá smysl.
Ještě důležitější je, že 40 % terapeutů říká, že až 30 % klientů terapii opustí před dosažením cílů. Ne protože nechtějí. Ale protože je to příliš bolestné. A protože se bojí, že se jim to znovu stane - v terapii. Proto je klíčem trpělivost. A bezpodmínečná přítomnost.
Co dělají moderní metody?
V roce 2023 začala organizace profem.cz v Česku nabízet nový vzdělávací modul pro psychoterapeuty - zaměřený na práci s tělem. To je nový trend. Dříve se terapie zaměřovala jen na myšlenky. Dnes víme: trauma je uložené v těle. V napětí zád, v zadržovaném dechu, v bolesti břicha. Somatická terapie - jako Biosyntéza nebo somatická experientní terapie - pomáhá tělu vyjádřit to, co slova nezvládla.
Na horizontu je i VR terapie. V třech centrech v Česku se testuje, zda virtuální reality mohou pomoci klientům bezpečně zkušeností znovu prožít - ale v kontrolovaném prostředí. Výsledky jsou slibné: 75 % úspěšnost při snížení symptomů PTSD. Ale to není záchrana. Je to nástroj. A jen pro některé.
Proč tak málo lidí vyhledá pomoc?
Odhaduje se, že pouze 15-20 % obětí sexuálního násilí v dětství v dospělosti vyhledá terapii. Proč?
- Strach ze soudního procesu - a víra, že nikdo neuvěří.
- Hanba - „byl jsem slabý“, „měl jsem to zasloužit“.
- Nedůvěra v systém - případ 6leté dívky, kterou systém považoval za „hyperaktivní“, a zrušil trestní stíhání, to ukazuje, že nejenom terapeuti, ale i policejní, soudní a sociální pracovníci často neví, co dělají.
- Strach, že se o tom dozví rodina - a že to způsobí další bolest.
Je to jako žít v domě, který hoří, ale nechceš volat hasiče, protože se bojíš, že ti zničí všechno, co máš.
Kdo může pomoci?
V Česku je dnes přibližně 200 certifikovaných psychoterapeutů se specializací na sexuální trauma. Jejich počet roste - od roku 2015 o 40 %. Existují i specializovaná centra, jako je Élektra při Psychiatričeské nemocnici Bohnice nebo Centrum pomoci obětem násilí. Ale není to dost. Většina lidí žije v oblastech, kde není žádný terapeut s touto specializací. A pokud najdou někoho - neví, jestli je ten, kdo to umí.
Nejlepší je hledat terapeuty s certifikací od profem.cz nebo Élektry. Ti mají speciální školení, které nezahrnuje jen teorii - ale praktické dovednosti: jak pracovat s tělem, jak rozpoznat retraumatizaci, jak se vyhnout sekundární viktimizaci.
Co můžeš udělat, pokud jsi oběť?
- Nech si čas. Není potřeba „překonat“ nic. Stačí, když se rozhodneš, že chceš přežívat lépe.
- Nehledej „nejlepšího“ terapeuta. Hledej toho, kdo tě neosuzuje, kdo tě nechá mlčet, a kdo neříká „musíš to překonat“.
- Pokud se ti terapie nezdá - změň terapeuta. To není selhání. To je přežití.
- Pamatuj: ty jsi nevinen. Nikdy nebyl vinen ten, kdo byl dítě.
- Nemusíš mluvit o tom všem. Ale můžeš začít s tím, že řekneš: „Mám problém s tělem.“ Nebo: „Nemůžu mít sex.“ To je dostačující začátek.
Co můžeš udělat, pokud znáš někoho, kdo přežil?
- Nepřinutívej ho mluvit. Neříkej: „Všechno bude v pořádku.“
- Řekni: „Věřím ti. Nejsi sám.“
- Neříkej: „Ale to bylo před lety.“ Pro něj to je teď.
- Pomoz mu najít terapeuta. Někdy stačí jen přečíst seznam center.
- Neříkej: „Tak to musíš překonat.“ To není tvoje úloha. Tvoje úloha je být tam.
Je to možné zvládnout?
Ano. Ale ne tak, jak si představuješ. Nejde o to, že se „zapomene“. Nejde o to, že se „všechno vyřeší“. Jde o to, že se člověk naučí žít s tím, co bylo - a přesto se rozhodne pro život. Pro lásku. Pro dotek. Pro dech, který je jeho. Pro tělo, které je jeho. A pro to, že i když někdo někdy zneužil jeho dětství - on si může vybrat, jak bude žít dnes. A zítra. A za deset let.
Nejnovější příspěvky
