Terapeutická neutralita a hranice: Co terapeut může a nemůže dělat

• Od Karolína Bělohlávková
• 8 zář, 2025
• 0 Komentáře

Terapeutická neutralita a terapeutické hranice nejsou jen pravidla v knížkách. Jsou to živé limity, které chrání klienta, terapeuta i samotný terapeutický proces. Když jde klient do terapie, nechce být pouze poslouchán - chce být bezpečně veden. A to funguje jen tehdy, když ví, kde končí terapeut a začíná on sám.

Co je terapeutická neutralita?

Terapeutická neutralita neznamená, že terapeut je chladný nebo nezajímá se. Znamená, že se nevkládá do klientova života jako kamarád, přítel, rodič nebo soudce. V psychodynamické terapii je neutralita téměř absolutní: terapeut neříká nic o sobě, nevyjadřuje své názory, nepřiznává své emoce. Proč? Protože klient potřebuje projekci - promítat na terapeuta své vnitřní konflikty, strachy, zážitky z dětství. Pokud by terapeut mluvil o své vlastní rozvodu nebo o tom, jak si vyslechl syna, celý proces by se posunul z vnitřního světa klienta do světa terapeuta. A to je přesně to, co se nemá stát.

V humanistické terapii je to jinak. Zde terapeut může říct: „Když jsi to řekl, cítil jsem, jak tě to bolelo.“ Ne proto, aby se zaměřil na sebe, ale proto, aby klient pochopil, jak jeho slova dopadají. To není sdílení života - to je využití emoce jako nástroje. V kognitivně-behaviorální terapii je neutralita přizpůsobená cíli: terapeut může říct: „Když jsem dělal stejnou chybu, vždycky jsem si říkal: ‚To je blbost‘ - a pak jsem se zastavil.“ Takhle pomáhá klientovi přeměnit myšlenku, ne aby se stával příběhem.

V gestalt terapii se terapeut dokonce otevírá - ale jen tehdy, když to přímo pomáhá klientovi uvědomit si, co právě prožívá. Pokud klient říká: „Nikdy nemám sílu říct ne“, terapeut může říct: „Teď, když jsi to řekl, cílím, jak se v tvém těle zatváříš - jako kdybys se chtěl zaseknout.“ To není sdílení osobních zkušeností. To je zrcadlo.

Co je terapeutická hranice?

Hranice jsou pravidla, která nejsou napsaná v zákonech, ale v každém sezení. První sezení není jen o tom, co klient přinesl. Je to o tom, kde se terapie koná, jak dlouho trvá, jak se platí, jak se komunikuje mimo sezení. Většina terapeutů pracuje v jedné místnosti. Pokud klient navrhne, že by se mohli potkat v kavárně, terapeut řekne: „Ne.“ Ne proto, že je nevstřímný. Protože kavárna není bezpečný prostor. Tam se nikdo nezastaví, aby se podíval, jestli klient pláče. Tam se nikdo nezastaví, aby se podíval, jestli terapeut zůstal v klidu.

Hranice zahrnují i čas. Sezení trvá 50-60 minut. Ne 70. Ne 40. Protože právě ten poslední minutu je ta, kdy klient řekne něco, co mu vlastně nejde říct. Když se to zkrátí, ten moment zmizí. Když se prodlouží, začne se měnit vztah - z terapeutického vztahu se začne stávat něco jiného. Něco, co se neřeší v terapii.

Hranice zahrnují i kontakt mimo terapii. Pokud klient napíše terapeutovi na WhatsApp: „Dnes jsem se cítil hrozně, jen jsem chtěl vědět, jestli jsem blbec.“ Terapeut neodpoví. Ne proto, že ho nezajímá. Protože odpověď by změnila rovnováhu. Klient by se naučil: „Když se cítím špatně, můžu zavolat terapeutovi.“ A ne: „Když se cítím špatně, můžu si s tím poradit sám.“

Když klient a terapeut mají společného přítele, pracují na stejném místě, znají se z kroužku - to není náhoda. To je výzva. A terapeut musí o tom hned mluvit. „Vím, že jste se možná setkali na schůzce. To mě znepokojuje. Chceme pokračovat?“ Pokud klient řekne: „To je v pořádku.“ Terapeut musí říct: „Ne, to není v pořádku. Protože já už nejsem neutrální.“

Co terapeut nesmí dělat?

Terapeut nesmí být přítel. Není to kamarád, který se vyslechne a řekne: „To je fakt špatné.“ Terapeut nesmí být rodič, který řekne: „Nech to, já ti to vyřídím.“ Není to lékař, který dá recept. Není to náboženský vůdce, který říká: „To je hřích.“

Terapeut nesmí přijmout dárky. Ani květiny. Ani čokoládu. Ani lístek na film. Dárky přeměňují vztah. Z terapeutického vztahu se stává vztah, kde někdo dává, někdo bere. A kdo bere, se stává mocným. A kdo dává, se stává závislým.

Terapeut nesmí mít s klientem romantický vztah. Nikdy. Nikdy. Nikdy. To není chyba. To je etická zločin. Většina terapeutů, kteří to udělají, ztratí licenci. Většina klientů, kteří s tím prožijí, trpí léta - nejen z rozbitého vztahu, ale z toho, že se naučili: „Když někdo má moc, může mě zneužít.“

Terapeut nesmí sdílet své vlastní problémy. Pokud má terapeut rozvod, neříká to klientovi. Pokud má potíže se spánkem, neříká to klientovi. Pokud má strach z příštího týdne, neříká to klientovi. Toto není terapie pro terapeuta. Toto je terapie pro klienta.

Co terapeut může dělat?

Terapeut může být přítomný. Ne jako přítel. Ale jako člověk, který je tam. Když klient pláče, terapeut neříká: „To je v pořádku.“ Říká: „Vidím, jak tě to bolelo.“ Když klient řekne: „Nikdy nikdo nepochopil, co chci.“ Terapeut může říct: „A teď jsi řekl to, co jsi chtěl říct. A já tě slyším.“

Terapeut může říct: „To, co říkáš, mi připomíná, jak jsi se choval s otcem.“ Ne proto, že je psycholog. Ale proto, že to pomáhá klientovi vidět vzorec. Terapeut může říct: „Když jsi řekl tohle, zatvářil ses jako když jsi byl dítě.“ Ne proto, že chce být věštec. Ale proto, že to pomáhá klientovi přijít k sobě.

Terapeut může mluvit o hranicích. Pokud klient přijde o 20 minut pozdě, terapeut neříká: „To je v pořádku.“ Říká: „Když přijdeš pozdě, cítím, že se tě to netýká. Co se děje?“ Takhle se hranice stávají nástrojem. Ne trestem. Ne pravidlem. Ale otázkou: „Co to říká o tobě?“

Terapeut může říct: „Nechám to tady.“ Když klient začne příliš mnoho sdílet - o svém příteli, o jeho problémech, o jeho závislostech. „Toto je tvůj příběh. Já jsem tady, abych ti pomohl ho pochopit. Ne abych ho řešil.“

Proč to vůbec funguje?

Terapeutická neutralita a hranice nejsou o tom, aby terapeut byl „dobrý“. Jsou o tom, aby klient byl „svobodný“. Když ví, že terapeut nebude mluvit o svém životě, klient může mluvit o svém. Když ví, že terapeut nezůstane v jeho životě, klient může začít žít svůj vlastní. Když ví, že terapeut neodpoví na zprávu v noci, klient se naučí: „Můžu se postarat o sebe.“

Pro mnohé klienty je to první vztah, kde nejsou „příliš“ - ani příliš blízko, ani příliš daleko. Kde nejsou „nepřijatelní“ - ani příliš smutní, ani příliš hluční. Kde nejsou „příliš“ vůbec. Kde jsou prostě - a to stačí.

Terapeut není hrdina. Není léčitel. Není spásitel. Je to člověk, který drží prostor. A v tom prostoru se klient může najít. A to je všechno, co potřebuje.

Co se děje v online terapii?

Online terapie přinesla nové výzvy. Když klient sedí v kuchyni, terapeut v kanceláři - kde je hranice? Když klient přijde na sezení v pyžamu, terapeut v košili - je to stále terapie? Když klient vypne kameru, terapeut ho musí zastavit. „Když nevidím tvůj výraz, nevím, co se děje.“

Online terapie vyžaduje ještě jasnější hranice. Když klient pošle e-mail o půlnoci, terapeut odpoví: „Tady nejsem. Zítra v 17:00 se uvidíme.“ Když klient pošle příspěvek na Facebook, terapeut neodpovídá. Nikdy. Protože to není terapie. To je něco jiného.

Online terapie není horší. Jen jiná. A hranice musí být ještě jasnější. Protože v online prostředí je snazší překročit je. A snazší je i zapomenout, že se nejedná o chat s přítelem.

Co když terapeut překročí hranici?

Někdy se to stane. Ne z zlého úmyslu. Ale z unavy. Z vlastního strachu. Z potřeby být potvrzen. Když terapeut překročí hranici, musí to přiznat. Ne jako omluvu. Ale jako základ pro opravu. „Uvědomil jsem si, že jsem ti řekl něco o sobě, co neměl. To je moje chyba. A já to opravím.“

Terapeut musí mít supervizi. Každý týden. S někým, kdo ho nezná. Kdo ho neobdivuje. Kdo ho nebojí. A kdo se na něj podívá a řekne: „Co jsi dělal?“

Terapeutická neutralita a hranice nejsou o tom, aby bylo všechno dokonalé. Jsou o tom, aby bylo všechno jasné. A když je jasné, klient může začít být svobodný. A to je ten cíl.