Skupinové tréninky pro rozvoj sociálních dovedností u dětí už nejsou exotickou volbou - jsou standardem v české dětské terapii. Každý rok se do nich zapojuje tisíce dětí, které mají potíže s komunikací, přátelstvím nebo vyrovnáváním se s konflikty. Ale ne každá skupina je stejná. A ne každé dítě je připravené na ni. Co skutečně funguje? A co může dítěti jen ublížit?
Proč skupina? Proč ne jen individuální terapie?
Individuální terapie pomáhá dítěti pochopit své pocity. Ale skupina ho učí, jak je to žít ve světě s ostatními. Když dítě s poruchou autistického spektra trénuje, jak začít rozhovor, v individuální sezení, může to vypadat perfektně - s terapeutem. Ale ve třídě, na hřišti nebo při hraní s kamarády? Tam to selhává. Skupinový trénink je první místo, kde se to všechno zkouší v reálném prostředí. Tady se dítě učí číst výrazy obličejů, počkat na řadu, říct „ne“ bez toho, aby se bálo, že ho někdo nenávidí, nebo jak se zachovat, když ho někdo zneužije.
Teorie, která to podporuje, je jednoduchá: lidé se učí nejvíc tím, že dělají. A děti se učí sociální dovednosti nejvíc tím, že je dělají spolu s jinými dětmi. To není teorie - je to potvrzeno výsledky. Podle hodnocení Sancedetem z roku 2022 děti po absolvování 24-týdenního tréninku zvládají vyhýbat se hádkám o 78,4 % lépe než před začátkem. To není náhoda. To je výsledek opakování, zpětné vazby a bezpečného prostředí, kde můžeš chybovat a přitom nezůstat sám.
Kdo je pro tyto tréninky?
Nejčastěji se do skupinových tréninků zapojují děti s vývojovými poruchami, ale nejen ty. Podle dat Národního ústavu duševního zdraví z roku 2023 má 23,7 % dětí s vývojovými poruchami a 18,2 % traumatizovaných dětí výrazné deficitní sociální dovednosti. To znamená, že v každé třídě je pravděpodobně jedno až dvě děti, které si nevědí rady s kamarády - a ne proto, že jsou „zlobivé“ nebo „nespolupracující“. Prostě nevědí, jak to dělat.
Skupinové tréninky se dělí podle věku a potřeb. Pro děti do 12 let jsou skupiny malé - maximálně 6 dětí. Pro dospívající může být až 8. Proč tak malé? Protože větší skupina přestává být bezpečná. Když je dětí moc, někdo zůstane v pozadí. Někdo se ztratí. A někdo se dokonce naučí, že jeho potřeby nejsou důležité. To je přesně to, co chceme vyvrátit.
Nejčastější cílové skupiny jsou děti s poruchou autistického spektra (PAS), poruchami pozornosti, zážitky traumatu nebo těžkými problémy ve vztazích s vrstevníky. Ale ne každé dítě z těchto skupin je připravené. Některé potřebují nejdřív individuální přípravu. Nautis například vyžaduje, aby dítě s PAS absolvovalo minimálně 6 individuálních sezení, než vstoupí do skupiny. Proč? Protože bez toho může být skupina pro něj příliš přetížená. A to je důležité: skupinová terapie není „všechno v jednom“. Je to část celku.
Co se v tréninku děje?
Nejde o hraní her nebo volnou hru. Je to strukturovaná, pečlivě navržená práce. Nejčastější programy v Česku jsou AART, senzomotorická terapie a O.T.A. Každý má svůj přístup.
AART program od Sancedetem se zaměřuje na 12 konkrétních dovedností: jak říct „ne“, jak reagovat na obvinění, jak vydržet neúspěch, jak se vyhnout hádce. Každá hodina je jako mini-scénář. Terapeut vytvoří situaci - třeba že někdo přebírá hračku. Děti si ji představí, zkusí ji zahrát, pak se o ní baví: „Co jsi cítil? Co jsi chtěl říct? Co se stalo, když jsi to řekl?“ Pak to zkusí znovu. A znovu. A znovu. Až to začne být přirozené.
Senzomotorická terapie, kterou používá Proterapie, se nezaměřuje jen na slova. Zaměřuje se na tělo. Dítě, které má traumata, často neví, jaké pocity má. Je napjaté, nebo se zavírá. Terapeut mu pomáhá přes hýbání, doteky, pohyby poznat, kde v těle cítí strach, hnev nebo klid. A pak se to přenáší do sociálních situací. „Když ti někdo řekne něco, co ti nevyhovuje, kde v těle to cítíš? A co můžeš udělat, abys se cítil lépe?“
Metoda O.T.A. od Terapie-autismu.cz používá video-feedback. Děti si sledují, jak se chovají při hrách. Nejsou to zábavné filmy - jsou to krátké nahrávky, kde se dítě vidí, jak se snaží začít hru, jak se přidá k ostatním, jak reaguje, když ho někdo ignoruje. Terapeut se s ním na to podívá. „Viděl jsi, co jsi udělal, když ti někdo neodpověděl? Co jsi chtěl říct? Co jsi chtěl, aby se stalo?“
Všechny tyto metody mají jedno společné: neříkají dítěti, co má dělat. Ukazují mu, co dělá, a pomáhají mu přemýšlet, jak to může změnit.
Co říkají terapeuti - a co se bojí?
92 % odborníků podle České lékařské společnosti JEP z roku 2024 považuje skupinové tréninky za nezbytnou součást terapie. Ale ne všichni jsou stejně optimistickí.
Prof. Jiří Raboch varuje: „Neadekvátně strukturované skupiny mohou u citlivých dětí zhoršit sociální úzkost o až 35 %.“ Co to znamená? Pokud je skupina příliš velká, pokud terapeut neumí řídit konflikty, pokud dítě není připravené - může se stát, že se dítě naučí, že svět je nebezpečný. A že lidé nejsou bezpeční. To je horší než když se nic neděje.
Dr. Helena Pěnkavová z Karlových Varů říká: „Klíčové je upevňování vzájemných vztahů.“ To znamená, že terapeut musí vytvořit prostředí, kde děti věří, že se o ně postará. Kde se nemusí bát, že je někdo zneužije. Kde se může vyjádřit - i když to bude neúplně. A kde se může zblbnout - a nikdo se nezasměje.
A to je přesně to, co chybí v mnoha centrálních centrech. Mnoho terapeutů má teoretické vzdělání, ale nemá zkušenosti s tím, jak řídit skupinu, kde děti nejsou „dobře chovající se“. Kde se někdo zlobí, kde se někdo zavře, kde se někdo vyhýbá. A to je právě tam, kde se terapie buď podaří, nebo selže.
Co říkají rodiče?
78 % rodičů hodnotí skupinové tréninky na Terapeuti.cz jako pozitivní. Průměrné hodnocení je 4,3 z 5. Typický příběh: „Po šesti měsících se moje dcera naučila vyjadřovat své pocity a má nyní tři kamarádky, což předtím neměla.“ To je výsledek, který stojí za to.
Ale 22 % rodičů říká: „Nepomohlo.“ Proč? Nejčastěji kvůli předčasnému zařazení. Mgr. Petra Nováková z Reset Centra říká: „U 38 % dětí jsme museli trénink přerušit, protože dítě nebylo připravené.“ To znamená, že dítě přišlo do skupiny, kde se cítilo ztraceno. A to nejen, že nezvládlo - ale možná se naučilo, že terapie je strašidlo.
Ještě důležitější je výběr terapeuta. Podle fóra Rodiče.cz 67 % rodičů říká, že změna terapeuta vedla k výraznému zlepšení. To není náhoda. Některé terapeuty mají „přístup“ - některé mají „vědomí“. A to je rozdíl, který rozhoduje o tom, zda dítě někdy získá kamarády - nebo zda se zavře ještě víc.
Co potřebujete vědět, abyste začali?
Průměrně trvá 6,2 týdne, než se dítě dostane do skupiny. To zní dlouho. Ale je to potřeba. Každé centrum dělá standardizované hodnocení. Proterapie používá 45 položek, Sancedetem 32. Pro děti s PAS je povinné 6 individuálních sezení - což stojí přibližně 2850 Kč. To je investice. Ale ne do tréninku. Do toho, aby trénink fungoval.
Rodiče musí umět rozpoznat signály. Když dítě začne být únavné, když se zavře, když začne plakat, když se odmítá účastnit - to není „zlobivost“. To je signál, že je přetížené. A 82 % rodičů to neumí rozpoznat bez pomoci. Proto je každý balíček doplněn o konzultaci jednou za 4 týdny. A 78,4 % rodičů se na ně přijde. To je klíčové. Terapie není jen o dítěti. Je o celé rodině.
Co se bude dít v budoucnu?
Trh roste. V roce 2023 dosáhl objemu 187,5 milionu Kč. Více než 40 center v Česku nabízí tyto služby. Ale je tu problém: počet kvalifikovaných terapeutů klesá o 18 % od roku 2020. Průměrný věk terapeuta je 47,3 let. A nové generace nejdou do této oblasti. Proč? Protože je to náročné. Protože je to málo placené. A protože je to emocionálně vyčerpávající.
Na druhé straně se technologie pomáhají. Video-feedback, digitální nástroje, aplikace pro sledování pokroku - všechno to zvyšuje efektivitu o 27,5 %. A v roce 2025 se spustí nový nástroj SODIS, který má zvýšit přesnost diagnostiky o 32 %. To je velký krok.
Ale největší budoucnost není v technologii. Je v tom, že se začne lépe rozumět tomu, že dítě, které se nechová „normálně“, není „špatné“. Je jen nevyslechnuté. A skupinové tréninky jsou jednou z mála věcí, které mu dají prostor, aby bylo slyšené - a naučilo se, jak se připojit.
