Rodinná a systémová terapie: Když problém není jen v jednotlivci

Stává se vám, že dítě přestane spát, dospívající se uzavře do pokoje, nebo dospělý partner začne být agresivní - a všichni v rodině se ptají: „Proč to dělá právě on?“ Odpověď, kterou často slyšíte: „Je to jeho problém. Musí si to nějak vyřešit.“ Ale co když problém není jen v něm? Co když je to jako přerušený signál v celé rodinné síti - kde každý člen nějak reaguje, udržuje nebo dokonce posiluje ten příznak?

Problém není v jednom, ale v celém systému

Rodinná a systémová terapie se odlišuje od tradiční psychoterapie tím, že nezaměřuje pozornost na to, co je „špatně u jednotlivce“. Místo toho se ptá: „Jak tento problém vzniká a udržuje se v rámci vztahů mezi lidmi, kteří spolu žijí?“ Tady nejde o to, kdo je vinen. Jde o to, jak se chování přenáší, odráží a opakuje v interakcích.

Představte si rodinu jako mobile - když jeden prvek pohybujete, celé zařízení se rozkmitá. Když dítě začne mít panikové útoky, rodiče se mohou začít více hádat, babička se začne více starat, otec se stáhne do práce. Každý z nich reaguje na stres - a tím ho vlastně udržuje. Terapeut nevidí dítě jako nemocného, ale jako signalizující člena systému. Jeho příznaky jsou jazyk, kterým rodina vyjadřuje něco, co jinak neumí říct.

Co je systémová perspektiva?

Systémová terapie vychází z teorie systémů - původně z biologie a kybernetiky. Základní myšlenka: živé systémy (jako rodina) se snaží udržet rovnováhu - homeostázu. Když se něco změní, systém se snaží vrátit do původního stavu. Často se to děje nevědomě. Když se matka začne více starat o nemocné dítě, otec se stáhne, a bratr se začne chovat „špatně“, systém se přizpůsobuje - a problém se stává „normálním“.

Terapeut v tomto přístupu není „řešitel“ nebo „odborník na duševní choroby“. Je spíše pozorovatel, který pomáhá rodině uvidět tyto vzorce. Používá otázky, které přeramují pohled - například: „Když se tatínek vrátí z práce a dítě se rozběhne k němu, co se děje s maminkou?“ Nebo: „Kdo by byl nejvíce překvapený, kdyby se dítě náhle začalo cítit lépe?“ Tím se odchází od hledání příčiny a začíná se hledat, jak se problém udržuje.

Co se děje během terapie?

Většinou se terapeut setkává s více členy rodiny najednou - rodiče, děti, někdy i dědeček nebo příbuzná, která hraje významnou roli. Není nutné, aby přišli všichni. Ale musí přijít ti, kteří jsou v tomto systému „zapojení“. Pokud dítě má problém se školou, ale otec je v cizině, může se zapojit virtuálně - nebo se terapeut s ním domluví na jiné schůzce.

Terapeut neříká: „Musíte se více bavit.“ Neříká: „Přestaněte se hádat.“ Místo toho pozoruje, jak se komunikuje. Jak se někdo přerušuje? Kdo přebírá odpovědnost? Kdo se vypíná? Jak se vztahy mění, když se objeví nová emoce? Často používá techniky jako sochání - kde členové rodiny seřadí těla do pozic, které reprezentují jejich vztahy. Nebo paradoxní intervence - kdy se rodina dostane do situace, kdy se musí chovat přesně opačně než obvykle. Například: „Zítra se všichni snažte dítěti říct, že je úplně v pořádku, že je špatně - a sledujte, co se stane.“

Proč to funguje?

Když se změní jedna věc v systému, změní se i všechno ostatní. Toto se jmenuje cirkulární kauzalita. Neexistuje jedna příčina a jedna následek. Je to smyčka. Když se matka začne více uvolňovat, otec se začne více zapojovat. Dítě se začne cítit méně zodpovědné za „udržení rovnováhy“ - a jeho příznaky mizí. Ne proto, že „bylo vyléčeno“, ale proto, že systém se přestal udržovat v napětí.

Studie z 80. let ukazovaly, že u dětí s poruchami příjmu potravy, které prošly rodinnou terapií, byla úspěšnost až o 40 % vyšší než u těch, kteří se léčili individuálně. Důvod? Rodina se naučila přestat „krmit“ poruchu. Ne tím, že se snažila „naučit dítě jíst“, ale tím, že změnila vzorce, které poruchu udržovaly.

Kdo to potřebuje?

Rodinná terapie není jen pro rodiny s „velkými“ problémy. Je užitečná, když:

• Dítě má problémy se školou, spánkem nebo chováním, a všichni v rodině se cítí bezmocní.
• Manželé se neustále hádají o stejných věcech, aniž by se k nim dostali.
• Po rozvodu se děti cítí jako „předmět sporů“ mezi rodiči.
• Jeden člen rodiny má závislost nebo chronickou nemoc - a ostatní se v ní „ztrácejí“.
• Rodina se cítí „zablokovaná“ - jako by nikdo nevěděl, jak se z toho dostat.

Nejde o to, jestli je někdo „blázen“. Jde o to, jestli se rodina může společně naučit komunikovat jinak. I když se do terapie přijde jen jeden člen, terapeut se ptá: „Kdo je pro tebe nejdůležitější? Kdo by se měl zúčastnit?“ A pak pracuje s tím, co je k dispozici.

Co se stane, když se někdo nechce zapojit?

To je běžný strach. „Můj manžel se na to ani nechce podívat.“ „Má dcera se mi nechce vyprávět.“

Neznamená to, že terapie nemůže proběhnout. Terapeut se přizpůsobí. Může pracovat s tím, kdo je přítomen - a pomoci mu pochopit, jak jeho chování ovlivňuje systém. Často se stává, že když jeden člen začne mluvit jinak, druhý se nakonec připojí. Ne proto, že ho někdo „přiměl“, ale proto, že se změnila dynamika. Například: když matka přestane vyčítat dítě a začne se ptát: „Co potřebuješ, abys se cítil lépe?“ - otec se přímo nezúčastní, ale jeho reakce se změní. A pak se všechno začne měnit.

Je to jen pro rodiny?

Ne. Systémová terapie se používá i u párů, skupin, týmů nebo dokonce organizací. Ale v Česku je nejčastěji spojena s rodinou. Většina terapeutů, kteří se věnují tomuto přístupu, má specializaci na rodinné systémy. Významnými institucemi v ČR jsou například privátní kliniky jako Psymed, které poskytují tuto formu terapie - ale nejsou pokryty zdravotním pojištěním. Klienti platí z vlastní kapsy. To je překážka, ale ne zákaz.

Co se stane, když to nefunguje?

Někdy se rodina vrátí po několika sezeních a řekne: „Nic se nezměnilo.“

Je to normální. Systémy se nezmění za týden. Změny jsou pomalé. Někdy se stává, že rodina potřebuje více času, než si myslí. Někdy je problém víc komplexní - a terapeut navrhne kombinaci s jiným přístupem. Někdy je problém v tom, že někdo z rodiny nechce změnu - a to je těžké. Ale i v takových případech terapie pomáhá: pomáhá tomu, kdo je ochoten, pochopit, že nemůže „vyřešit“ druhého. Může jen změnit sebe.

Když se rodina naučí mluvit jinak

Největší změna, kterou lidé popisují po rodinné terapii: „Už neříkáme: ‚Ty jsi vinen.‘ Místo toho říkáme: ‚Co se děje mezi námi?‘“

Terapie neřeší, kdo má pravdu. Řeší, jak se spolu lidé mohou znovu spojit. Když se rodina naučí slyšet, co neříká, když se naučí, že příznak není útok, ale výkřik, když se naučí, že nejsou všichni „špatní“ - ale jen „zaměření na přežití“ - začíná se dítě cítit bezpečněji. Rodiče se cítí méně vinení. Manželé se znovu začnou dívat do očí.

Problém není v jednom člověku. Je v tom, jak se lidé vztahují k sobě. A to je věc, kterou lze změnit - společně.