Perfekcionismus: Kdy se stává látkou pro úzkost a vyhoření

Perfekcionismus je perfekcionismus, nucená potřeba dosahovat nejvyšších standardů, často za cenu vlastního pohodlí a zdraví. Also known as sebekritická návyková směr, it není otázkou motivace, ale způsobu, jakým člověk snaží se zabránit pocitu, že není dostatečně dobrý.

Perfekcionismus se často skrývá za úzkost, stálým strachem, že se něco pokazí, že někdo zklame nebo že budete hodnoceni jako neúspěšní. Není to jen „být přesný“ – je to vnitřní hlas, který vám říká, že pokud to neuděláte dokonale, tak to vůbec neuděláte. A to vás způsobuje, že se vyhýbáte úkolům, zpožďujete začátky, nebo se celé hodiny věnujete drobnostem, které nikdo jiný ani nevšimne. Mnoho lidí, kteří se cítí vyhoření, ve skutečnosti nevyhořeli z přílišného práce – vyhořeli z sebekritiky, neustálého vnímání vlastních chyb jako selhání, a nikoli jako příležitosti k učení.

Perfekcionismus se často spojuje s vyhoření, stavem, kdy člověk přestává cítit smysl, i když vše dělá správně. Protože neexistuje žádný „dostatečně dobrý“ výsledek, nikdy nemůžete skutečně odpočívat. Tento cyklus – dělat, kritizovat, dělat lépe, kritizovat znovu – je unavující. A nejhorší je, že to nikdo jiný nevidí. Vnějšek vypadá jako úspěšný, produktivní, zodpovědný. Ale uvnitř je to jako běžet na běžeckém pásu, který nikdy nezastaví.

Co se děje v psychoterapii, když se člověk přijde poradit právě kvůli perfekcionismu? Nejprve se zjistí, zda jde o přirozenou ambici – nebo o ochranu před pocity, že jste „nedostateční“. V terapii se nejedná o to, aby jste přestali chtít být lepší. Jedná se o to, abyste přestali měřit svou hodnotu podle výsledků. Když se naučíte, že vaše hodnota nezávisí na tom, zda jste dnes všechno zvládli, začínáte dýchat. A to je první krok k tomu, abyste přestali být vězněm sebe sama.

V této sbírce najdete příběhy lidí, kteří se s perfekcionismem potýkali – a jak to ovlivňovalo jejich jídlo, vztahy, práci a spánek. Někteří se s ním vypořádali prostřednictvím psychoterapie, jiní zjistili, že jejich přílišná kontrola vede k poruchám příjmu potravy nebo kompulzivnímu cvičení. Někteří zjistili, že jejich dokonalostní návyky nejsou o výkonu, ale o tom, aby se vyhnuli pocitu, že jsou „málo“. Každý příběh je jiný. Ale všechny mají jedno společné: začaly se měnit, až když přestaly snažit být dokonalí – a začaly být jen lidskí.