Psychoterapie je mocná nástroj, ale není vhodná pro všechny a všechny časy. Někdy je to jako pokus o vysadit strom na betonu - nejde to, a pokus o to může jen poškodit to, co už je zraněné. Pokud je pacient v akutní krizi, jeho mozek nemá kapacitu na hledání smyslu, na refleksi nebo na změnu. V takových chvílích se psychoterapie nestane léčbou, ale zátěží.
Kdy psychoterapie prostě nefunguje
Nejzávažnější kontraindikace je akutní psychóza. Když člověk slyší hlasy, které mu říkají, že je nebezpečný, nebo když věří, že je přešlapaný cizími silami, nemá možnost rozlišit, co je reálné a co ne. V takovém stavu nemůže navázat důvěryhodný vztah s terapeutem. Žádná technika, žádná metoda - nic to nezvládne. Nejlepší, co můžete udělat, je stabilizovat jeho mozek léky a bezpečně ho umístit do kontrolovaného prostředí. To je hospitalizace. Nejde o trest, ale o ochranu.
Stejně tak akutní intoxikace - ať už alkoholem, amfetaminem nebo jinou látkou - znemožňuje terapii. Mozek je v „přepínacím“ stavu. Emoce jsou nesouvislé, myšlenky nejsou jasné, schopnost koncentrace je nulová. Zde není místo pro hledání kořenů problému. Musíte nejprve vyčistit tělo. Bez toho je každý terapeutický pokus jen ztrátou času a energie.
Kdy se psychoterapie může stát nebezpečnou
Nejčastější a nejnebezpečnější situace je akutní suicidální riziko. Když někdo plánuje sebevraždu, není místo pro hledání hlubokých emocí. Je třeba nejprve zaručit fyzickou bezpečnost. Ambulantní terapie v takovém případě není možná - neexistuje záruka, že pacient přijde na další schůzku, nebo že nebude mít možnost zavolat na pomoc v okamžiku, kdy ho to nejvíc potřebuje. Hospitalizace je zde nejen vhodná, ale nutná. Není to „vězení“, je to záchranný most.
U těžké depresivní epizody s psychotickými příznaky je situace podobná. Když člověk věří, že je zkažený, že ho nikdo nezajímá, že nemá cenu žít - a zároveň slyší hlasy, které to potvrzují - není možné ho „přesvědčit“ slovy. Potřebuje léky, které zastaví neurochemický štěkot v mozku. Až poté, když se základní stav zlepší, může být zvážena terapie.
Skupinová psychoterapie je zvláště nebezpečná pro tyto případy. Představte si, že někdo v skupině, která má být bezpečným prostorem, začne mluvit o tom, jak chce skočit z mostu. Ostatní to nemohou zvládnout. Nejsou schopni poskytnout dostatečnou pozornost, a toto téma může způsobit paniku i u ostatních. Strukturované skupiny s vysokou podporou a farmakoterapií mohou být v pozdější fázi užitečné, ale nikoli na začátku.
Co když člověk nechce změnit sebe?
Někdy není problém v nemoci, ale v motivaci. Pokud člověk přijde na terapii proto, že ho to „nutili“ - manželka, šéf, soud - a nechce se o sobě vůbec zajímat, terapie nemá šanci. Psychoterapie není nástroj pro „upravení“ lidí. Je to cesta, kterou musíte sami chtít projít. Když chybí vnitřní pohnutka, všechny techniky, které terapeut používá, dopadají jako prázdne slova.
Podobně je to s lidmi, kteří nemají žádnou schopnost sebereflexe. Pokud si myslí, že všechny problémy mají „jiní“, že „svět je proti nim“, že „nikdo je nechápe“ - a nejsou ochotni uvažovat o tom, že by mohli být částečně zodpovědní za svůj stav - psychoterapie se zasekne. Neexistuje žádná technika, která by vás přesvědčila, že jste nevinný, pokud to nechcete slyšet.
Když se terapie stane závislostí
Někdy se stane, že terapie přestane být pomoci a začne být závislostí. Klient se přestane učit řešit problémy sám, začne se o ně vždy obracet na terapeuta. To není úspěch, ale selhání. Tento jev se často objevuje u lidí se závislým osobnostním stylem - ti, kteří vždy potřebují někoho, kdo jim řekne, co dělat. Terapeut má povinnost toto pozorovat. Pokud vidí, že klient přestává být nezávislý, musí změnit přístup. Možná přejít na kratší, cílenější intervenci, nebo začít podporovat jeho sociální sítě.
Nežádoucí účinky psychoterapie nejsou vždy závažné. Někdy je to jen dočasné zhoršení - když se začne zpracovávat traumata, může být člověk několik dní smutnější, nervóznější. To je normální. Ale když se to prodlužuje, když se klient začne vyhýbat všem vztahům, když se mu začne zhoršovat spánky nebo se zvýší úzkost - to je signál, že něco nefunguje. Terapeut musí zvážit, zda není potřeba změnit přístup, zastavit terapii, nebo přesunout pacienta do jiné formy péče.
Co dělat, když psychoterapie není možná?
Když psychoterapie není vhodná, není to konec. Je to jen začátek jiné cesty. Hospitalizace je první volbou při akutních stavech. Tam se pacientovi zajišťuje bezpečí, monitoruje se jeho stav, podávají se léky, které stabilizují mozek. Až poté, když je člověk schopen se soustředit, může začít psychosociální podpora - jednoduché konverzace, cvičení na orientaci v čase, podpora ve spánku, strukturní denní režim.
Farmakoterapie není „náhrada“ psychoterapie, ale její doplněk. Léky, jako jsou antidepresiva, antipsychotika nebo stabilizátory nálady, mohou způsobit, že člověk přestane být „zablokovaný“ a začne mít kapacitu na změnu. V mnoha případech je kombinace léků a jednoduché terapie (například kognitivní podpora) efektivnější než samotná terapie.
Skupinová podpora s vysokou strukturou může být velmi užitečná. Nejde o „terapii“, ale o „přítomnost“. Lidé, kteří se cítí izolovaní, potřebují jen vědět, že nejsou jediní. V takových skupinách se nepracuje na hlubokých problémech, ale na základním pocitu bezpečí a příslušnosti.
Kdo by měl být opatrný
Ne všichni lidé s poruchou osobnosti jsou nebezpeční, ale ti s disociální poruchou osobnosti - ti, kteří nemají empatii, nechají ostatní v nouzi, nebo dokonce zneužívají - nejsou vhodní pro standardní terapii. Jejich terapie vyžaduje speciální přístup, často s vysokou strukturou, hranicemi a bezpečnostními opatřeními. Ve standardní terapii mohou být nebezpeční - nejen pro sebe, ale pro ostatní.
Fyzické násilí v manželství je kontraindikací pro párovou terapii. Pokud jeden partner hrozí druhému, není možné vytvořit bezpečný prostor. Nejprve musí být násilí zastaveno - často potřebuje policejní zásah, ochranný příkaz, nebo útěk. Až poté může být zvážena terapie - ale ne jako první krok.
Závislosti - na alkoholu, drogách, návyku - musí být řešeny před psychoterapií. Pokud člověk stále užívá, nemůže se věnovat sebepoznání. Nejprve musí být detoxikace, poté podpora, a až poté terapie. V opačném případě se terapie stane „překryvem“ - člověk si myslí, že se mění, ale ve skutečnosti jen zatlačuje problém do hloubky.
Není to o tom, zda je psychoterapie „dobrá“
Psychoterapie není univerzální řešení. Je to nástroj - a jako každý nástroj, funguje jen v správné situaci. Někdy je nejlepší, co můžete udělat, když se rozhodnete, že terapie není ta pravá cesta. To není selhání. To je zodpovědnost.
Největší chyba, kterou může terapeut udělat, je nechat se přesvědčit, že „všechno lze vyléčit terapií“. Někdy je nejlepší léčba, když se zastavíte, přesunete pacienta do jiného systému a necháte ho být v bezpečí, dokud nebude připravený.
Psychoterapie není o tom, jak moc chcete pomoci. Je to o tom, kdy je pomáhat opravdu vhodné. A někdy je to když necháte lidi být v bezpečí, než se snažíte je „vyléčit“.
Je psychoterapie vůbec vhodná při akutní psychóze?
Ne, psychoterapie není vhodná při akutní psychóze. Pacient v tomto stavu nemůže reálně vnímat skutečnost, komunikovat nebo reflexovat. Nejprve je nutné stabilizovat stav pomocí léků a hospitalizace, aby bylo možné později zvážit psychoterapeutickou intervenci.
Může být psychoterapie škodlivá?
Ano, psychoterapie může být škodlivá, pokud je aplikována v nesprávnou dobu nebo na nesprávného pacienta. Například u pacienta s akutní suicidální krizí může terapie zhoršit úzkost, nebo u člověka bez motivace ke změně může vést k pocitu selhání a bezmoci. Proto je důležité pečlivě posoudit indikace a kontraindikace.
Je hospitalizace vždy nejlepší volbou při suicidální krizi?
Ano, při akutní hrozbě sebevraždy je hospitalizace nejbezpečnější a nejefektivnější volbou. Cílem není „zadržet“ člověka, ale zaručit jeho bezpečí, zastavit nebezpečnou myšlenku a připravit ho na další léčbu. Ambulantní terapie v této fázi je nebezpečná a neodpovídá etickým standardům.
Proč není psychoterapie vhodná pro závislé?
Závislost na látkách změňuje mozek a omezuje schopnost sebereflexe. Pokud člověk stále užívá, nemůže se soustředit na své emocionální vzorce. Terapie by byla jen „překryvem“ problému. Nejprve je nutná detoxikace a podpora závislosti - až poté může být zvážena psychoterapie.
Co je lepší: skupinová terapie nebo individuální, když je pacient v krizi?
Při akutní krizi není vhodná žádná forma terapie. Nejprve je nutná hospitalizace a farmakoterapie. Až po stabilizaci lze zvážit individuální terapii nebo strukturovanou skupinovou podporu. Běžná skupinová terapie s vysokou interakcí je v této fázi nebezpečná.
Je možné, že psychoterapie zhorší stav?
Ano, někdy se při zpracování traumatu nebo hlubokých emocí objeví dočasné zhoršení - zvýšená úzkost, nespavost, agresivita. To je běžné, ale musí být monitorováno. Pokud zhoršení přetrvává déle než 2-3 týdny nebo se prohlubuje, terapeut musí přehodnotit přístup. To není chyba, ale součást procesu.
