Smrt blízkého člověka není jen bolest. Je to náhlý zemětřesení ve vašem vnitřním světě. Někdo, kdo vás tvořil, kdo vás měl rád, kdo vás poznával i bez slov - a najednou je tam jen prázdné místo. Můžete cítit, že se rozpadáte. Že dýcháte jinak. Že svět se zastavil. To není slabost. To je lidská reakce. A právě v této chvíli může krizová intervence znamenat rozdíl mezi tím, abyste se utopili ve svém truchlení, a tím, abyste našli pevný bod, od kterého můžete začít znovu dýchat.
Co je krizová intervence skutečně?
Krizová intervence není psychotherapie. Není to dlouhodobé hledání kořenů vašich problémů. Není to přednáška o tom, jak máte truchlit. Je to okamžitá, strukturovaná pomoc pro tu chvíli, kdy už nevíte, co dělat. Když vás příští den vzbudí hrůza, že jste zapomněli zapnout plyn. Když se vám v koupelně zastaví dech, protože jste zahlédli jeho čepici na věšáku. Když vás zatřáse, když někdo řekne: „Je to tak těžké.“
Podle zákona č. 108/2008 Sb. je krizová intervence přechodná, ambulantní nebo pobytová služba pro lidi, kteří se nacházejí v situaci, kde jejich život nebo zdraví jsou ohroženy a už si s tím nevědí rady sami. Klíčové je: nezáleží na tom, co si o tom myslíte vy. Záleží na tom, co si o tom myslí vy. Pokud prožíváte smrt blízkého jako krizi - je to krize. Bez výhrad.
Pracovníci, kteří to dělají dobře, neříkají: „Všechno se vyrovná.“ Neříkají: „Musíte být silný.“ Neříkají: „Bude to lepší.“ Oni říkají: „Tady jste. A já jsem tady s vámi.“
Kdy je krizová intervence nejúčinnější?
Nejvíce pomáhá v prvních šesti týdnech po úmrtí. To je období, kdy je vaše psychika nejvíce narušená. Možná se vám zdá, že to je příliš brzy. Možná si myslíte, že byste měli „přečkat“ tu bolest. Ale když se vám v noci zastaví dech, když se nechcete vykoupat, když se vám zdá, že se vás někdo ptá, jestli chcete umřít taky - to není „příliš brzy“. To je signál, že potřebujete pomoc teď.
Podle dat z Univerzity Karlovy je cílem krizové intervence především stabilizace. Zastavit ohrožující chování. Uvolnit emoční napětí. Zjistit, jestli máte někoho, kdo se o vás postará. Zjistit, jestli máte jídlo, kde spát, kdo vám přinese kávu. To zní jednoduše - ale když jste v krizi, všechno to může být nemožné.
Největší riziko je sebevražedná myšlenka. A největší chyba je předpokládat, že „to si přečká“. V ČR se každoročně odhaduje, že 185 000 lidí potřebuje krizovou pomoc po ztrátě blízkého. Z toho jen 42 % ji dostane. To znamená, že z každých tří lidí, kteří se snaží přežít, dva jsou na své vlastní.
Co se děje na krizové lince 116 123?
Linka bezpečí 116 123 je vaše nejrychlejší cesta k pomoci. Je to 24hodinová linka, kterou voláte zdarma. Neříkají vám, jak máte cítit. Neříkají vám, že to má být lepší. Říkají: „Jsem tady. Co se právě děje?“
Podle průzkumu Linky bezpečí z roku 2022, který zahrnoval 1 245 lidí, 68 % respondentů hodnotilo tuto službu jako velmi nebo spíše užitečnou. Pro mnohé je to první, co je v této chvíli dostupné. Někdo volá, protože se nechce probudit. Někdo volá, protože se bojí, že se někdo zeptá, jak se má. Někdo volá, protože už neví, kam jít.
Ale je tady důležitý háček: linka je skvělá pro okamžitou stabilizaci. Ale ne pro dlouhodobé zpracování. Pokud jste po třech týdnech stále v tom samém stavu - potřebujete něco víc.
Proč práce s jednotlivcem nestačí?
Smrt jednoho člena rodiny nezničí jen jednu osobu. Zničí celý systém. Rodina je jako domov. Když se jedna podpěra zřítí, celá stavba se začne hýbat. Manželka se nechce vzbudit. Otec se zavírá do kuchyně. Dítě se přestává mluvit. Bratr se nechce vrátit domů.
Tradiční krizová intervence, která pracuje jen s jednou osobou, nevidí tento systém. A proto často selhává. To je důvod, proč 28 % lidí, kteří navštívili ambulantní centra, stěžovalo, že pracovníci „nedokázali pochopit specifické prožívání ztráty“.
Tady přichází na scénu Krizová terapie pro rodiny - vývoj poradny Vigvam z roku 2018. Tento přístup je jedinečný. Celá rodina přijde do jedné místnosti. Všichni. Kdo chce. Všichni, kdo mohou. Prvních 15 minut je věnováno celé rodině. Posledních 15 minut také. Ale prostředek? Tam je každý sám. S terapeutem. S vlastními slovy. S vlastní bolestí.
Podle interních dat poradny Vigvam z roku 2022 byl tento model použit u 157 rodin. Jeden z uživatelů, Tomáš, sdílí: „Program mi pomohl zpracovat smrt dcery společně s manželkou - truchlíme stále, ale už ne každý sám za sebe.“
Kdo vlastně poskytuje krizovou intervenci?
Ne každý sociální pracovník je připravený. Podle průzkumu Českého spolku pro psychosociální pomoc z roku 2022 pouze 37 % sociálních pracovníků v ČR prošlo specializovaným školením v oblasti krizové intervence spojené se ztrátou blízkého. To znamená, že pokud se obrátíte na obecnou poradnu, můžete narazit na člověka, který vás poslouchá, ale neví, jak vás vlastně slyšet.
Specializované poradny, jako Vigvam, Šance Dětem nebo některé centra v Praze a Brně, mají týmy, které se věnují pouze tomuto typu krize. Zvlášť důležité je to pro truchlení po ztrátě dítěte nebo po sebevraždě. Tyto formy truchlení jsou jiné. Hlubší. Víc zničené. A potřebují jinou péči.
Na venkově je situace horší. V městech s méně než 10 000 obyvateli je často jedinou možností jen linka 116 123. A to není dost. Ministerstvo práce a sociálních věcí v roce 2023 schválilo aktualizaci Metodického pokynu č. 12/2023, která rozšiřuje definici krizové pomoci o aspekty zpracování ztráty. Plán je zvýšit financování o 25 % do roku 2025. Ale peníze samy o sobě nevyřeší problém. Potřebujeme kvalifikované lidi. Lidí, kteří znají, jak se chovat, když se dítě nechce probudit, protože ještě věří, že tatínek přijde.
Co se děje v ČR teď?
Pandemie COVID-19 způsobila náhlý nárůst předčasných úmrtí. V roce 2022 bylo v ČR poskytnuto 38 452 případů krizové pomoci, z nichž 23 % bylo spojených se ztrátou blízkého. To je o 18 % více než v roce 2018. A potřeba stále roste.
Ministerstvo zdravotnictví v roce 2023 spustilo pilotní projekt „Podpora v truchlení“ s rozpočtem 15,7 milionu Kč. Pokrývá 12 regionálních poraden a zaměřuje se na lidi, kteří ztratili blízkého kvůli COVID-19. To je dobrý krok. Ale je to jen začátek.
Problém není v tom, že lidé nechtějí pomoci. Problém je v tom, že systém je přetížený, nedostatečně financovaný a nekvalifikovaný. A to je to, co se musí změnit.
Co můžete udělat teď?
Než budete hledat „nejlepší“ poradnu - nejdřív udělejte toto:
- Volte 116 123. Ihned. Pokud se cítíte ztracený, strašně, nebo když vás příští den vzbudí strach - volte. Nečekáte, až bude „lepší“.
- Najděte specializovanou poradnu. Pokud žijete v Praze, Brně, Ostravě nebo Plzni - hledejte Vigvam, Šance Dětem nebo podobné centrum. Většina má webové stránky a nabízí první setkání zdarma.
- Požádejte o rodinnou intervenci. Pokud jste v rodině - nechte se zahrnout. Neříkejte: „Můj manžel to zvládne.“ Neříkejte: „Dítě je ještě malé, necháme ho v klidu.“ Rodina potřebuje být celá. Spolu.
- Nečekáte na „přijetí“. Neříkejte si: „Až budu připravený.“ Krizová intervence není o připravenosti. Je o přežití.
Největší chyba, kterou lidé dělají, je čekat. Čekat, až se to „vyrovná“. Ale ztráta nevyrovnává. Změní vás. A to je v pořádku. Jen potřebujete někoho, kdo vás vede tímto změněným světem - ne aby vás vylečil, ale aby vás neopustil.
Co se stane, když nepomůžete?
Když necháte truchlení bez podpory, může se přeměnit v komplikované truchlení. To znamená, že se nebudete schopni vrátit k běžnému životu. Budete se cítit jako mrtvý v živém těle. Budete se vyhýbat místům, lidem, vzpomínkám. Budete se cítit vinen. Nebo zlostný. Nebo úplně prázdný.
Podle profesora Jana Špaténka z Univerzity Karlovy: „Klasické přístupy často podceňují komplexnost truchlení a nerespektují individuální tempo.“ To znamená: neexistuje „správný“ způsob, jak truchlit. Ale existuje špatný způsob - když to děláte sám.
Nejste slabí. Nejste neúspěšní. Jste lidé, kteří ztratili někoho, kdo byl důležitý. A to je věc, která by neměla být řešena jen v tichosti vaší ložnice.
Nejnovější příspěvky
