Stigma poruch příjmu potravy: Jak překonat soudy a najít pomoc

Stigma poruch příjmu potravy, sociální odsuzování a nepochopení lidí s anorexií, bulimií nebo přejídáním. Also known as sociální vylučování z důvodu jídelních chování, je to překážka, která brání lidem hledat pomoc, i když už nemají sílu dál. Toto stigma není jen o tom, že někdo řekne: ‚To je jen v hlavě‘ — je to o tom, že rodiče, přátelé, dokonce lékaři považují tyto poruchy za výběr, závislost na pozornosti nebo slabost. A to je úplně špatně. Poruchy příjmu potravy nejsou o tom, jak se někdo chce vypadat. Jsou to komplexní psychické stavy, kde mozek přepisuje signály hladu, sytosti a sebevědomí. V Česku je každá pátá dívka ve věku 16–20 let vystavena riziku, ale jen jedna z pěti se kdy obrátí na terapeuta — protože se bojí být odsouzená.

Anorexie, porucha, kdy tělo se snaží přežít na minimu jídla, ale mozek vytváří neustálý strach z přibývání není jen o chudnutí. Je to o kontrole, kterou člověk ztratil v jiných oblastech života. Bulimie, cyklus přejídání a vyčišťování, který často probíhá v úplné tajnosti není o hladu — je to o potlačování emocí, které nejsou povolené. A přejídání, opakované jídlo v množství, které vyvolává hanbu, ale bez vyčišťování je často odpovědí na dlouhodobý stres, úzkost nebo ztrátu smyslu. Všechny tyto poruchy mají jedno společné: nejsou volbou. A všechny vyžadují odbornou pomoc, ne kritiku.

Stigma nejen brání léčbě — vytváří i zpětnou vazbu. Když ti řeknou: ‚Proč to nezvládneš?‘, začneš věřit, že to skutečně zvládneš. A tak se zacyklíš: čím víc se snažíš být „normální“, tím víc se ztrácíš. V Česku se mnozí lidé s poruchami příjmu potravy léčí v tajnosti, kvůli strachu z odsouzení od rodiny, kolegů nebo dokonce od terapeuta, který neví, jak s tím pracovat. Ale výzkumy ukazují: když se člověk cítí bezpečně, bez soudů a s porozuměním, šance na uzdravení stoupnou o 70 %.

V této sbírce najdeš reálné příběhy, praktické kroky a odborné vysvětlení, jak překonat toto stigma. Zjistíš, jak se domluvit na terapii, když se bojíš říct, co se děje, jak najít terapeuta, který nevnímá tě jako „nepříjemnou“ klientku, a proč některé metody, jako je rodinná terapie nebo všímavá prevence relapsu, fungují lépe než dietní plány. Nejde o to, jak jíš. Jde o to, jak se cítíš, když jíš. A to je něco, co se dá změnit — ale jen když přestaneš být sám.