Můžu při terapii brečet? Proč pláč v ordinaci psychoterapeuta není slabost, ale klíč k změně

  • Domů
  • Můžu při terapii brečet? Proč pláč v ordinaci psychoterapeuta není slabost, ale klíč k změně
Můžu při terapii brečet? Proč pláč v ordinaci psychoterapeuta není slabost, ale klíč k změně

Stojíte u dveří ordinace, ruce v kapse, srdce tlouče jako kladivo. Chcete promluvit o tom, co vás láme. Ale bojíte se - co když začnu brečet? Co když to nebudu umět zastavit? Co když terapeut pomyslí, že jsem slabá? Nebo hůř - že to není důležité?

Zapomeňte na tyto myšlenky. Pláč v terapii není selhání. Je to jeden z nejčistších a nejsilnějších signálů, že něco vás hluboce dotýká. A věřte tomu: terapeut to nejen přijímá - čeká na něj.

Pláč není výjimka, je součástí procesu

V psychoterapii nejde jen o to, co řeknete. Jde o to, co cítíte, když to říkáte. Pokud popisujete smrt otce, ale vaše hlas zní jako zpráva z novin, terapeut ví: něco je zablokované. Pokud o tom zmiňujete s pláčem, s třesoucí se rukou, s tlumeným dechem - to je jiná věc. To je pravda.

Podle Carl Rogersa, jednoho z nejvýznamnějších psychoterapeutů 20. století, lidé na začátku terapie často mluví o bolesti jako o něčem, co se stalo někomu jinému. „Můj bratr byl zneužíván.“ „Má matka měla depresi.“ Ale když se začnou spojovat s těmito příběhy své vlastní emoce - když se náhle ucítí ten prázdný pocit v břiše, když se zhluboka nadechnou a první slza spadne - to je moment, kdy se terapie začíná měnit z informačního rozhovoru na životní proměnu.

Pláč není „výbuch“. Je to způsob, jak tělo říká: „Toto je příliš těžké na to, abych to jen tak vypovídal.“ A terapeut je tam, aby to s vámi přijal - ne aby ho zastavil, ale aby ho udržel.

Co terapeut vidí, když brečíte?

Když brečíte, nevidíte „slabého člověka“. Vidíte člověka, který se konečně odváží cítit. Terapeut má přesně naopak: vidí přístup k hlubokému vnitřnímu světu. Slzy jsou nejen emoce - jsou daty. Jsou mapou toho, co jste dlouho potlačovali.

Podle integrativních přístupů, které spojují tělo a mysl, slzy nejsou jen výsledkem smutku. Mohou být projevem vzteku, který jste nikdy nesměli vyjádřit. Mohou být způsobem, jak tělo uvolňuje napětí, které jste nosili od dětství. Někdy brečíte, protože se najednou uvědomíte: „Toto jsem nikdy nezvládl. A teď už to nechci.“

Terapeut, který je vyškolený v gestalt terapii, třeba vás nechá zůstat v tom pocitu. „Co se děje v těle, když se slzy objeví?“ „Kde to cítíte?“ „Co by se stalo, kdybyste to nezastavil?“ Tato otázka není kritika. Je to pozvání - k tomu, abyste se nepouštěli do pláče, ale do sebe.

Proč se někdo bojí brečet v terapii?

Nejčastější strach? „Budu mít kontrolu nad sebou.“ „Budu vypadat neuvěřitelně slabě.“ „Bude to hrozné.“

Podívejte se kolem: kdo vám říkal, že pláč je známkou slabosti? Možná otec, který říkal: „Muži nebrečí.“ Možná matka, která vám řekla: „Nech to, nech to, už to je.“ Možná škola, kde se za pláč považovalo za nepříjemný rušivý prvek. Nebo společnost, která vás učila: „Bud’ silný. Zvládneš to.“

Terapie je místo, kde tyto pravidla přestávají platit. Nejde o to, abyste byli „silní“. Jde o to, abyste byli praví. A pravda je, že pláč není známkou neschopnosti. Je to známkou odvahy - odvahy se nechat dotknout tím, co vás zranilo.

Terapeuti nejsou připravení na to, aby vás „uklidnili“. Jsou připravení na to, aby vás nechali být. A když brečíte, neříkají: „Už to bude.“ Říkají: „Jsem tady. Můžete to cítit. Já to vidím.“

Terapeut sedí u klienta, který pláče, oba v klidné, bezpečné atmosféře.

Co se děje, když se slzy neobjeví?

Někteří klienti se ptají: „Jestli nebrečím, znamená to, že terapie nefunguje?“

Nechte se uklidnit: ne. Pláč není měřítko úspěchu. Někdo může prožívat hlubokou bolest a nebrečet - protože se naučil ji potlačovat už v dětství. Někdo může mluvit o náhlé smrti přítele a být klidný - protože jeho duše je ještě v šoku.

Na druhou stranu: když se někdo vysměje, když popisuje své zneužívání jako „nic zvláštního“, když se vyhýbá jakémukoli emocionálnímu slovu - to je červená vlajka. Toto je tzv. flatus vocis - prázdná slova. Hlas, který mluví, ale srdce mlčí. A právě v těchto případech se terapeut začne ptát: „Co se stane, když to řeknete s trochu větším zájmem?“

Pláč není cíl. Je to možný výsledek. A když přijde - je to známka, že jste se pohnuli z místa, kde jste byli dlouho zablokovaní.

Co se stane, když brečíte?

Nejde o to, abyste „vyplakali“ problém. Jde o to, abyste ho prožili.

Ve většině případů se po pláči neobjeví náhle „úleva“. Občas je to naopak - těžší. Protože když se slzy zastaví, zůstává ticho. A v tom tichu se začíná cítit, co se vás dotýká opravdu. Možná to je hřích. Možná to je ztráta. Možná to je to, že jste nikdy nebyli vidění jako člověk, který potřebuje lásku, ne jen „funkční“.

Terapeut vás nevyhodí z ordinace, když brečíte. Neřekne: „To je dost.“ Nezavře dveře. Neřekne: „Zítra to bude lepší.“

On řekne: „Tady jste.“

A to je všechno, co potřebujete. Ne úleva. Ne řešení. Ne rada. Jen přítomnost. A možnost cítit.

Člověk sedí u okna po terapii, slzy uschly, slunce osvětluje ticho.

Je to normální, že se po pláči cítíte vyčerpání?

Ano. A to je v pořádku.

Pláč je fyzický proces. Vyžaduje energii. Vyžaduje odvahu. Vyžaduje vzdání se kontroly. Proto je po něm často únava. Možná budete chtít jít domů a lehnout si. Možná budete cítit hlavu jako když jste se vysmáli. Možná budete mít pocit, že jste „vyprázdnění“.

To je známka, že jste se pohnuli. Ne že jste „přehřáli“. Ne že jste „přehnali“. Ale že jste se dotkli něčeho, co jste dlouho drželi pod povrchem.

Nejste zlý, že jste to udělali. Jste silný, že jste to dovolili.

Co dělat, když se nechcete brečet?

Někdy se nechcete brečet. A to je také v pořádku.

Terapie není představení, kde musíte plakat. Je to místo, kde můžete být, jak jste. Pokud se cítíte zablokovaní, nemusíte se snažit „najít slzy“. Můžete říct: „Nevím, jak se k tomu dostat.“

Terapeut vás nebude nutit. Ale může vás pomoci najít cestu - třeba tím, že vás nechá popsat, jak se cítíte, když se obáváte pláče. Třeba tím, že vás nechá vyslechnout, co vám říká tělo: „Cítím se jako když jsem byl dítě a nikdo mě neslyšel.“

Pláč se neobjeví, když ho budete hledat. Objeví se, když se přestanete bránit tomu, co uvnitř cítíte.

Pláč je jen začátek

Nejde o to, abyste brečeli. Jde o to, abyste se naučili cítit. A když se naučíte cítit - začnete rozumět, proč děláte, co děláte. Proč se vyhýbáte lásce. Proč se necháte zneužívat. Proč se necháte potlačovat. Proč se necháte zapomínat.

Pláč je jen první krok. Za ním následuje otázka: „Co mi to říká?“ A pak: „Co s tím chci dělat?“

Nejde o to, aby vás terapeut „vyléčil“. Jde o to, aby vás učil, jak se sám sebou setkat. A když se setkáte - když se konečně sám sebou spojíte - už nebudete potřebovat brečet, aby jste věděli, že jste živí. Už to budete vědět.

Karolína Bělohlávková

Karolína Bělohlávková

Jsem psychoterapeutka a autorka, která propojuje klinickou praxi s psaním o duševním zdraví. Vedu individuální i párová sezení a supervizně podporuji mladé terapeuty. Ráda srozumitelně popularizuji psychoterapii a vytvářím materiály pro veřejnost.