Diagnostický úvod: Co to je a proč je klíčový pro psychoterapii

Diagnostický úvod je diagnostický úvod, první strukturované sezení v psychoterapii, které slouží k shromáždění informací o klientově stavu, příznacích a životní situaci. Also known as počáteční hodnocení, it je nejen formulář, který se vyplňuje, ale základ celé terapie — tam, kde se začíná rozumět, co se skutečně děje. Bez něj by terapie byla jako cesta bez mapy: můžete jít, ale nevíte, kam a proč.

Diagnostický úvod neznamená, že vás terapeut okamžitě označí za něco. Nejde o klasifikaci do krabiček, ale o terapeutickou evaluaci, proces, kde terapeut sleduje, jak klient mluví, co říká, co neříká a jak se chová v prostředí. Also known as počáteční analýza, it pomáhá pochopit, jestli jde o úzkost, trauma, vztahové problémy nebo něco jiného — a co je opravdu potřeba řešit. V Česku se tento úvod obvykle koná ve dvou až třech sezeních. Někdo přijde s jasným cílem: „Chci přestat mít panikové ataky.“ Někdo přijde jen s pocitem, že „je to špatně, ale nevím proč.“ Oba jsou stejně platní. Cílem není okamžitě vymyslet řešení, ale pochopit příběh, který stojí za tím, co se děje.

Co se v diagnostickém úvodu děje? Terapeut se ptá na rodinnou historii, vztahy, životní události, fyzické příznaky, spánek, stravu, případně užívání látek. Ale ne jako vyšetřovatel — spíš jako někdo, kdo chce slyšet. Často se ukáže, že to, co klient považuje za hlavní problém, je jen vrcholku ledovce. Například úzkost může být reakcí na neřešené trauma z dětství, nebo neustálý stres na práci může být důsledkem nezvládnutého pocitu, že „nemůžu říct ne“. To vše se projevuje v tom, jak člověk mluví, kdy se zatne, kde se zastaví, co říká a co neříká.

Diagnostický úvod je také okamžik, kdy se vypracovává diagnostika psychických poruch, systémové pochopení stavu na základě mezinárodních kritérií, jako je ICD-11 nebo DSM-5, ale vždy s ohledem na jedinečnost člověka. Also known as klinická diagnóza, it není cílem, ale nástrojem — jako rentgen, který ukazuje, kde je zlomenina, ale neříká, jak se má zlomenina léčit. V Česku se často používají i jiné metody: například pozorování chování v terapeutickém prostředí, dotazníky pro hodnocení úzkosti nebo depresivních příznaků, nebo jednoduché techniky, jako je „vyprávění příběhu“.

Největší chyba je myslet si, že diagnostický úvod je jen forma, kterou je potřeba projít. Je to naopak — je to základ, na kterém stojí celá terapie. Když se nesleduje správně, může dojít k nesprávnému zaměření. Například: pokud se zaměříte jen na „nechce jít do práce“, ale přehlédnete, že člověk má strach z toho, že ho někdo zneužívá doma, léčba nebude fungovat. A naopak — když se diagnostický úvod provede pečlivě, i když se příběh nevypráví dokonale, terapeut už ví, kde hledat.

V této sbírce najdete články, které se dotýkají různých aspektů toho, co se děje před tím, než se začne „pracovat“. Od toho, jak se připravit na první sezení, přes to, jak se chovat, když se vám terapeut ptá na „nepříjemné“ věci, až po to, jak se v Česku vůbec vytváří diagnóza a co vám může říct o vaší situaci. Některé články se týkají konkrétních poruch, jako je PTSD nebo autismus, jiné se zaměřují na proces — jak se v terapii staví cíle, jak se nastavují hranice, nebo jak se vůbec rozhoduje, jestli je terapie vůbec potřeba. Všechny tyto příběhy začínají stejně: s diagnostickým úvodem. A ten je důležitý ne proto, že je formální, ale protože je první pravdou, kterou si člověk sám přiznává — a to je už velký krok vpřed.