Černobílé myšlení není jen slovní obrázek - je to životní realita pro mnoho lidí, kteří se v každém vztahu, každé situaci a dokonce ve vlastních myšlenkách ocitají mezi krajnostmi: „všechno je skvělé“ nebo „všechno je hrozné“. V psychoterapii se tomuto jevu říká štěpení - primitivní obranný mechanismus, který zjednodušuje složitý svět na dva protiklady. A právě tato zjednodušení jsou tím, co zadrhává terapii, zničí vztahy a drží člověka v cyklu emocionálního chaosu.
Co je štěpení skutečně?
Štěpení neznamená jen, že někdo má rád nebo nemá rád. Je to hlubší - je to neschopnost vnímat lidi i situace v odstínech. Někdo je buď „perfecký“ nebo „zločinec“. Rodič je buď „skvělý“ nebo „zradil“. Terapeut je „zázračník“ nebo „nekompetentní“. Neexistuje prostor pro chybu, pro lidskost, pro změnu. Tento způsob myšlení se objevuje u lidí s hraniční organizací osobnosti, jak ji popsal Otto Kernberg v roce 1984. Ti, kdo to prožívají, nejsou „špatní“ - jsou zranění. Jejich mozek se naučil přežít v prostředí, kde někdo mohl být v jednu chvíli láskyplný a v další chvíli zcela odmítnutý. A tak se mozek naučil: „Když někdo není dokonalý, je to nepřítel.“
Poprvé tento mechanismus popisovala Melanie Kleinová u dětí. Dítě, které nemá slova na vyjádření svého strachu, začne „rozdělovat“ matku: ta, která krmí a objímá, je „dobrá matka“. Ta, která neodpovídá nebo se rozzlobí, je „zlá matka“. A protože dítě ještě nechápe, že to je ta samá osoba, vzniká rozštěpení. U dospělých to přežívá - jen už ne s matkou, ale s přáteli, partnery, šéfy, doktory. A protože se někdo „zlobí“, je „zločinec“. A když se pak znovu chová láskyplně, je „světec“. Tento cyklus je vyčerpávající - pro něj i pro ty, kdo s ním žijí.
Proč to vůbec děláme?
Černobílé myšlení není jen „špatný zvyk“. Je to obrana. Před úzkostí. Před nejistotou. Před tím, že byste museli přiznat: „Někdo, na kterém mi záleží, může být zároveň dobrý i špatný.“ A to je strašně těžké. Zvlášť když jste dětství prožili v prostředí, kde láska byla podmíněná, kde se někdo mohl zcela odvrátit, když jste se „nepovedli“. V takovém světě je bezpečnější považovat někoho za „zlého“ než za „nebezpečného“. Alespoň víte, co dělat - vyhnout se mu. Vývojově je to dokonce normální - dospívající často vnímají rodiče jako „zlo“ nebo „světlo“. Jenže někteří se nikdy nevypracují z této fáze. Zůstávají v ní. A vztahy se jim stávají válkami.
Ve společnosti to vypadá ještě hůř. Někdo se stane „padouchem“ celého systému - kolega, politik, partner. Všechny problémy jsou jeho vina. Nikdo jiný nemůže být zodpovědný. To je černobílé myšlení v akci. A když se takový člověk dostane do role vůdce - třeba v rodině, firmě nebo politice - je to nebezpečné. Nejde o to, aby někdo měl názor. Jde o to, že žádný názor nemůže být „poloviční“. Musí být „správný“ nebo „špatný“. A to je cesta k manipulaci, k obviňování, k zničení.
Co to znamená pro psychoterapii?
Práce se štěpením není o tom, aby terapeut řekl: „To je špatně, přestan to dělat.“ To by selhalo hned na začátku. Lidé, kteří štěpí, nevidí své chování jako problém. Vidí ho jako jedinou možnou realitu. A když jim terapeut řekne: „Takhle to nejde,“ většinou si řeknou: „Takže ty jsi ten zlý.“
První krok je tedy stabilizace vztahu. Nejde o to, aby terapeut byl „dobrý“ nebo „zlý“. Jde o to, aby byl přítomný. Aby neodpovídal na „dobrou“ verzi s nadšením a na „zlou“ s odmítnutím. Aby nevpadl do jejich hry. Když pacient řekne: „Dnes jsi můj nejlepší terapeut!“, odpověď zní: „Děkuji, že to tak cítíš. Co se stalo, že jsi se teď cítil takhle?“ Když řekne: „Ty jsi úplně nekompetentní, už ti nevěřím!“, odpověď zní: „Zní to, že jsi se moc zklamal. Co se stalo, že jsi to tak vnímal?“
Toto není pasivita. Je to aktivní odolnost proti „přesunu“ - kdy pacient přenáší na terapeuta své vnitřní konflikty. A terapeut to nechává být. Nezakazuje. Neopravuje. Neodporuje. Prostě se ptá. A pomalu, pomalu, začíná být příkladem: „Můžeš mít smutné pocity a stále jsem tady.“
Jak se to mění?
Neexistuje rychlá metoda. Neexistuje „5 kroků, jak přestat štěpit“. Je to dlouhý proces, který trvá roky. Ale jsou znaky, že se něco mění.
- Pacient začne říkat: „Víš, když jsem řekl, že je to zlý, tak jsem teď přemýšlel… možná to bylo trochu přehnané.“
- Začne rozpoznávat, že někdo může být „někdy dobrý, někdy ne“. A že to neznamená, že je „všechno zničené“.
- Začne mít pocit, že „můj strach je můj strach“, ne že „je to jeho vina“.
- Přestane „vyhazovat“ lidi z života. Začne mít vztahy, které trvají déle než tři týdny.
Největší změna není v tom, že se stanou „normálními“. Je v tom, že se stanou komplexnějšími. Přestanou být jen „oběť“ nebo „vrah“. Začnou být lidmi - se svými bolestmi, svými strachy, svými chybami. A to je první krok k opravdovému životu.
Co terapeut nesmí dělat
Nejčastější chyba? Zabrat si stranu. Když pacient řekne: „Můj partner je zločinec!“, terapeut se přidá: „Ano, opravdu je!“ Tím se stane součástí jejich štěpení. A pacient se naučí: „Terapeut je můj spojenec.“ Ale když se partner pak „přemění“ na „světce“, terapeut se stane „zločincem“. A vztah se zhroutí.
Druhá chyba: Příliš rychle zavádět „řešení“. Někteří terapeuti chtějí naučit pacienta „pozitivnímu myšlení“. Ale to není řešení. To je jen jiná forma štěpení - „všechno je krásné“ místo „všechno je špatné“. Pravda je mezi tím. A to je práce - najít tu pravdu.
Třetí chyba: Očekávat rychlé výsledky. Tato práce není jako „vyléčení z nachlazení“. Je to přestavba celého způsobu vnímání světa. A to trvá. A někdy se to zhorší, než se zlepší. Když pacient začne vidět, že někdo není jen „zlý“, může se z toho zhroutit. Protože to znamená: „Všechno, co jsem si myslel, bylo nesprávné.“ A to je bolestivé. Ale potřebné.
Je to jen pro hraniční poruchy?
Ne. Černobílé myšlení není výhradně příslušné jen k hraniční poruše osobnosti. Vidíme ho u lidí s vysokou konfliktností (HCP), u těch, kteří se neustále dostávají do sporů, kteří se neustále „obviňují“ a „obviňují“. Vidíme ho i u lidí, kteří se neustále „vyhazují“ z práce, z vztahů, z rodiny - a vždycky je to „jejich“ chyba. A vždycky je to „všechno nebo nic“.
Je to i v politice. V médiích. V sociálních sítích. Když se někdo stane „zločincem“ nebo „světcem“, přestáváme myslet. A to je nebezpečné. Protože když přestaneme myslet, přestaneme být lidmi.
Co můžeš udělat, pokud to prožíváš?
Když si všimneš, že většinu lidí vnímáš jako „dobré“ nebo „zlé“ - a že to měníš každý týden - je to signál. Není to tvoje vina. Je to způsob, jakým tě tvůj mozek učil přežít. Ale nemusí to být tvůj život navždy.
- Přestan si říkat: „Ten je zlý.“ Začni si říkat: „Co se stalo, že jsem ho teď tak vnímal?“
- Napiš si do deníku: „Co jsem o něm myslel včera? Co o něm myslím dnes? Co se změnilo?“
- Přiznej si: „Možná jsem to přehnal.“ Neříkej to někomu. Jen si to řekni sám. To je první krok k reálnému myšlení.
- Najdi někoho, kdo ti neřekne: „Máš pravdu.“ Kdo ti řekne: „Co jsi cítil?“
Nejde o to, aby ses stal „ideálním“ člověkem. Jde o to, abys se stal pravdivějším. A to je největší svoboda, kterou můžeš kdy získat.
Je černobílé myšlení příznakem šílenství?
Ne. Černobílé myšlení není šílenství. Je to obranný mechanismus, který vzniká jako reakce na hlubokou úzkost a zranění. Lidé, kteří to prožívají, nejsou „blázni“ - jsou lidé, kteří se naučili přežít v prostředí, kde bylo bezpečnější vnímat svět jako „dobrý“ nebo „zlý“, než jako složitý a nejistý. Tento mechanismus je často spojen s hraniční poruchou osobnosti, ale není to psychiatrická diagnóza samotná. Je to způsob, jakým mozek zpracovává emocionální bolest - ne způsob, jakým se člověk „zbláznil“.
Může černobílé myšlení zmizet samo?
Výjimečně. U dětí a dospívajících je to přirozená fáze vývoje - a většina z nich se s časem vypracuje do komplexnějšího myšlení. U dospělých to však téměř nikdy nezmizí samo. Pokud se nezabýváš emocionálními zraněními, která ho způsobila, bude se opakovat. Černobílé myšlení je jako zraněný sval - když ho nezačneš cvičit a nezlepšuješ jeho funkci, zůstane ztuhlý. Terapie je jediná cesta, jak ho pomalu uvolnit a přeorientovat.
Jaký terapeutický přístup je nejúčinnější?
Nejúčinnější přístupy jsou ty, které se zaměřují na vztah - ne na „opravu myšlení“. Psychodynamická terapie, transakční analýza a některé formy DBT (Dialektické behaviorální terapie) se ukázaly jako nejúčinnější. Klíčové je, aby terapeut nezabíral stranu, neřešil „kdo má pravdu“, ale pomáhal pacientovi pochopit, proč se cítí takhle. Práce se štěpením je práce s vztahem - ne s chybami. Když se člověk cítí bezpečně v terapeutickém vztahu, začíná moci přiznat: „Možná jsem to přehnal.“ A to je první krok k změně.
Je černobílé myšlení něco, co se dá „vyléčit“?
Není to „nemoc“, kterou lze vyléčit jako infekci. Je to způsob, jakým se člověk naučil vnímat svět - a to se může změnit. Ale ne přes noc. Ne přes terapii. Ne přes knihu. Mění se to postupně, v pomalých krocích, v bezpečných vztazích. Když se člověk naučí, že může být zklamaný a přesto nezničený, že může být zlý a přesto hodný, že může být špatný a přesto milovaný - pak se černobílé myšlení začne rozpadat. Ne zcela. Ale dost, aby bylo možné žít. A to je dost.
Může být černobílé myšlení někdy užitečné?
V krátkodobých, vysokorizikových situacích - ano. Když se ocitneš před skutečným nebezpečím - třeba před agresorem - je užitečné rychle rozhodnout: „Tento člověk je nebezpečný.“ Ale ve vztazích, v práci, v rodině - tohle myšlení způsobuje víc škody než užitku. Většina lidí, které „rozštěpíme“, není zlými. Jsou jen lidmi. A když je považujeme za „zlé“, přestáváme je vidět. A to je pravá ztráta.
