Pracovat s dospívajícím klientem není jako pracovat s dítětem ani s dospělým. Je to jako snažit se rozumět bouřce, která se snaží najít svůj tvar. Většina dospívajících nechce, aby jim někdo říkal, co mají cítit. Nechce, aby jim někdo řešil jejich problémy. A často nemá slova, která by popisovala to, co prožívá. Když přijde do terapie, nechce být „vyšetřován“. Chce být viděn.
Proč tradiční rozhovory často selhávají
Mnoho terapeutů začíná s dospívajícími stejně jako s dospělými - sedí, klade otázky, čeká na odpovědi. A často se setkává s mlčením, pohledem do země nebo odpověďmi typu „Nic“ nebo „Nevím“. Proč? Protože dospívající nejsou schopni nebo nechtějí slovy vyjádřit to, co v nich kypí. Emoce, které prožívají, jsou silné, nejasné, často strašné. A slova, která znají, jsou buď příliš dětská, nebo příliš dospělá. Když řeknou „Je mi to jedno“, většinou znamená „Nemám sílu to říct“ nebo „Bojím se, že to nechápu“. Výzkumy ukazují, že jen 42 % adolescentů dosahuje terapeutického pokroku při čistě verbálních přístupech. Zatímco 68 % reaguje na neverbální metody - kreslení, pohyb, hraní, psaní. To není náhoda. Je to otázka vývoje. Mozek dospívajícího je v přechodu. Emoční centra jsou aktivní jako nikdy dříve, ale přední část mozkové kůry, která odpovídá za řeč, plánování a kontrolu, je ještě nedostatečně vyvinutá. Slova prostě nestačí.Arteterapie: Když slova nestačí
Arteterapie není jen „kreslení“. Je to systém, který umožňuje dospívajícímu vyjádřit to, co nemůže říct. Kresba, plastelína, fotografování, psaní básní - všechno to je jazyk, který dospívající rozumí. Výzkum z Pražské vysoké školy psychosociálních studií ukazuje, že 82 % adolescentů považuje tyto metody za přijatelnější než přímou konverzaci. Proč? Protože nejsou ohroženi. Nemusí se bránit. Nemusí se bát, že je někdo posoudí. Když dospívající nakreslí temný les s jedním světlem ve vzdálenosti, neříká: „Cítím se ztracený, ale mám naději.“ Říká to přes barvu, tvar, prostor. Terapeut to vidí. A pak může říct: „Všiml jsem si, že tam je jen jedno světlo. Co by se stalo, kdyby se to světlo přiblížilo?“ Neříká: „Měl bys být silnější.“ Neříká: „Tvoji rodiče jsou vinní.“ To je rozdíl. Arteterapie neřeší problém. Ukazuje ho. A dává dospívajícímu prostor, aby ho sám pochopil.Gestalt terapie a Oaklanderův model: Hranice, kontakt, identita
Gestalt terapie se zaměřuje na to, co se děje teď. Ne na dětství. Ne na budoucnosti. Ale na tom, jak dospívající reaguje na terapeuta v daném okamžiku. Zda se stahuje. Zda se obrací. Zda se zatváří, že to nezáleží. Zda se zlobí, aby nebyl vidět. Oaklanderův model, který je odvozený od gestalt terapie, přidává jeden klíčový prvek: zapojení rodičů. Ne proto, že by měli „napravit“ dítě. Ale protože oni sami často přinášejí do terapie své vlastní nevyřešené záležitosti z adolescence. Když rodič říká: „Můj syn je vždycky agresivní“, může vlastně říkat: „Já jsem kdysi cítil stejně a nikdy jsem to nesměl vyjádřit.“ Terapeut tedy nepracuje jen s dítětem. Pracuje s rodinným systémem. A učí rodiče, jak poskytnout pevnou vnější oporu - ne kontrolu. Jak naslouchat bez toho, aby hned řešili. Jak říct: „Vím, že to je těžké. A já jsem tady.“
Skupinová terapie: Když se dospívající naučí, že není sám
Většina dospívajících si myslí, že jsou jediní, kdo cítí to, co cítí. Že jsou jediní, kdo se cítí ztracení. Že jsou jediní, kdo mají problémy s rodiči, s kamarády, s tělem. Skupinová terapie to mění. Když dospívající slyší, že jiný chlapec má stejný strach, že jiná dívka se cítí stejně zanedbávaně, že někdo jiný se také vyhýbá škole, začíná mít pocit: „Takže to není jen se mnou.“ To je první krok k identitě. Ne k tomu, kdo má být. Ale k tomu, kdo je. Výzkumy potvrzují, že více než 75 % adolescentů si o svých problémech hovoří především s vrstevníky. Skupinová terapie využívá tohoto přirozeného mechanismu. Ne jako „výuka“, ale jako prostor, kde se lidé navzájem vidí. Kde se učí respektovat hranice. Kde se naučí, že někdo může být jiný a přesto být v pořádku.Co terapeut musí vědět - a co nesmí dělat
Práce s dospívajícími vyžaduje tři věci, které nejsou v běžném školení:- Porozumění vývojovým úkolům - Odtržení od rodičů, hledání identity, zkušenosti s láskou, vytváření vlastních hodnot. Tyto úkoly nejsou volitelné. Jsou nezbytné. A pokud je přeskočíte, vrátí se později jako závislost, deprese nebo sebevražedné myšlenky.
- Umění čekat - Dospívající nechce, aby mu někdo řekl, co má dělat. Chce, aby mu někdo řekl: „Můžeš to udělat sám. A já budu tady, když to budeš potřebovat.“
- Práce s rezistencí - Rezistence není nepřátelství. Je to obrana. Když dospívající odmítne mluvit, neříká: „Nechci tě.“ Říká: „Nechci, abys mě viděl.“ Terapeut musí umět čekat. A přesto zůstat přítomen.
Zapojení rodičů: Když je dítě v terapii, celá rodina je v terapii
Rodiče nejsou překážka. Jsou součástí systému. Ale zapojení je citlivé. Pokud terapeut řekne rodičům: „Vaše dítě má problém s vámi“, ztratí důvěru dítěte. Pokud řekne: „Nechte ho být“, ztratí důvěru rodičů. Správný přístup je jiný. Terapeut vytvoří jasné hranice: „Co se řekne ve schůzce s dítětem, zůstává tam. Ale můžeme se během týdne setkat, abychom si řekli, jak se dítě chová doma.“ A pak - důležité - vytvoří prostor, kde rodiče mohou mluvit o svém vlastním dospívání. „Když jsi byl jako on, co ti nejvíc vadilo v rodičích?“ Tato otázka často otevírá dveře, které dítě nikdy neotevřelo.Česká realita: Není dost terapeutů, kteří vědí, jak to dělat
V České republice je 63 % klinických případů tvořeno klienty ve věku 12-18 let. Ale pouze 28 % terapeutů má specializované školení pro práci s dospívajícími. To znamená, že tři z pěti adolescentů dostávají terapii od lidí, kteří nejsou připraveni. Od roku 2015 se počet terapeutů specializujících se na adolescenty zvýšil o 37 %. To je dobré. Ale nestačí. V roce 2023 proběhl první česko-slovenský kongres o arteterapii pro adolescenty. Bylo tam 17 různých metodik. Všechny byly vytvořeny pro dospívající. A všechny se zaměřovaly na jedno: neříkat. Ale ukazovat. Poslouchat. Být přítomen. V Pražské vysoké škole psychosociálních studií je od roku 2021 práce s dospívajícími povinnou částí magisterského studia. To je změna. Ale změna musí jít dál. Potřebujeme více školení. Více certifikací. Více lidí, kteří vědí, že někdy je mlčení silnější než slovo.Budoucnost: Digitální nástroje a personalizovaná terapie
92 % dospívajících v Česku používá chytrá zařízení denně. To není problém. To je příležitost. Někteří terapeuti už využívají digitální sešity, kde dospívající píší své myšlenky. Nebo aplikace, které umožňují vytvářet vizuální denníky. Někdo používá hudební playlisty jako terapeutický nástroj. Kdo ví, co bude zítra? Nové výzkumy odhalily 5 různých typů dospívajících klientů - každý s jinými potřebami. Jeden potřebuje strukturu. Jeden potřebuje volnost. Jeden potřebuje, aby ho někdo nechal být. Jeden potřebuje, aby ho někdo zadržel. A jeden potřebuje jen to, aby mu někdo řekl: „Jsi v pořádku.“ Budoucnost terapie není v tom, že budeme mít více metod. Budoucnost je v tom, že budeme umět vidět, kdo je ten, kdo přichází.Proč dospívající nechtějí mluvit v terapii?
Dospívající nechtějí mluvit, protože nemají slova, která by popisovala to, co cítí. Nebo se bojí, že je někdo posoudí. Nebo si myslí, že nikdo nepochopí. Slova jsou pro ně často nástrojem kontroly - a terapie má být o svobodě. Proto se obrací k kresbě, hudbě, pohybu - všem těm věcem, které nevyžadují vysvětlování.
Je skupinová terapie pro všechny dospívající vhodná?
Ne. Někteří dospívající jsou příliš zavření, zranění nebo mají zkušenosti s vyhýbáním se skupinám. Ale pro většinu je skupinová terapie ideální - protože jim ukazuje, že nejsou jediní. V skupině se učí, že je v pořádku být jiný. A že se můžou spojit s lidmi, kteří nejsou jejich rodiče ani učitelé.
Co dělat, když dospívající přijde do terapie s sebeublížením?
První krok je zajištění bezpečnosti. Ale ne tím, že se ho zeptáte: „Proč to děláš?“ Ale tím, že se ho zeptáte: „Co to pro tebe znamená?“ Sebeublížení není žádost o pozornost. Je to způsob, jak zvládnout nepřekonatelný vnitřní bolest. Terapeut musí pomoci najít jiný způsob, jak přežít, než tím, že se zraní. A to se dělá pomalu, s důvěrou, a často s pomocí neverbálních technik.
Jaký je rozdíl mezi terapií dospívajícího a dítěte?
Dítě se v terapii hraje. Dospívající se snaží být dospělý. Dítě potřebuje strukturu a hranice. Dospívající potřebuje svobodu - ale také bezpečí. Dítě může mluvit o pohádce. Dospívající může mluvit o smrti, lásce, významu života. A nechce, aby mu někdo říkal, že to je „příliš vážné“.
Proč je zapojení rodičů tak důležité?
Protože rodiče nejsou jen rodiče. Jsou i nosiči vlastních zranění z adolescence. Když dítě začne hledat identitu, rodiče často reagují z vlastních nevyřešených strachů. Terapeut musí pomoci rodičům uvidět svůj vlastní vývojový proces - až pak mohou podporovat dítě bez toho, aby ho řídili.
Práce s dospívajícími není o tom, aby jste je „napravili“. Je o tom, aby jste jim pomohli najít cestu, kterou už cítí - jen ještě neumí pojmenovat. A někdy stačí jen to, že někdo sedí vedle a neříká nic. Jen je tam.
