Abstinence vs. kontrolované užívání: Jaké cíle má psychoterapie při léčbě alkoholové závislosti?

• Od Karolína Bělohlávková
• 6 lis, 2024
• 0 Komentáře

Abstinence nebo kontrolované užívání? Nejde o výběr mezi dobrem a zlem

Když někdo řekne, že má problém s alkoholem, většina lidí okamžitě předpokládá, že jediný správný způsob, jak to vyřešit, je úplně přestat pít. To je ale jen jedna cesta. V praxi psychoterapie už léta fungují dvě různé strategie: abstinence a kontrolované užívání. Obě mají stejný cíl - uvolnit člověka od psychického utrpení, které s návykem přichází. Ale cesta, jak se tam dostat, se liší. A nejde o to, která je „lepší“. Jde o to, která je pro tebe možná.

Abstinence: Když přestat pít znamená začít žít

Abstinence není jen „nepít“. Je to celý přesun životního stylu. Většina lidí, kteří se rozhodnou pro abstinenci, dělá to, protože už vědí, že když začnou pít, ztrácejí kontrolu. Někdy to znamená ztrátu práce, vztahů, zdraví. V těchto případech je úplné přestání nejbezpečnější volbou. Podle výzkumů z Harvard Medical School, které začaly ještě v 70. letech, abstinence je nejúčinnější pro ty, kteří už prožili opakované selhání při pokusech o omezení. V České republice se tento přístup používá od 90. let, hlavně prostřednictvím organizací jako Adicare. Je to cesta, která vyžaduje odvahu - ale také podporu. Často se v ní používají skupinové setkání, motivační rozhovory a terapie zaměřené na překonávání emocionálních pastí, které vedou k pití.

První týdny jsou těžké. Tělo se přizpůsobuje, spánek je narušený, úzkost se zvyšuje. Ale po několika měsících se většina lidí začne cítit lépe - nejen tělesně, ale i duševně. Získávají jasnější mysl, lepší vztahy, větší sebeúctu. Pro mnohé je to nejen přestání pít, ale začátek nového života.

Kontrolované užívání: Když se nechce přestat, ale chcete přestat trpět

Představte si, že pít je pro vás jako kouření. Nejste závislý na cigaretách, ale někdy si jednu zapálíte, když jste stresovaný. Takový přístup k alkoholu je právě to, co se snaží dosáhnout kontrolované užívání. Tento model vznikl v 80. letech na University of Washington, kdy G. Alan Marlatt zjistil, že někteří lidé nejsou schopni abstinovat - ale mohou se naučit pít bez ztráty kontroly. V Česku se tento přístup oficiálně začal používat v roce 2003. Je to ne-direktivní terapie, což znamená, že terapeut vás nepřiměje k něčemu. On vás jen vede k tomu, abyste sami pochopili, co pro vás funguje.

Klíčovým nástrojem je sebemonitorování. Každý, kdo se zapojí do tohoto programu, musí vedený zápisník, kde zapisuje: kdy, kolik, v jaké situaci a jak se cítil před tím, než pít. To není jen záznam - je to zbraň proti automatickému chování. Když vidíte, že pít vždycky, když se s kamarády scházíte, nebo když jste unavení, začnete vidět vzory. A když vidíte vzory, můžete je změnit.

Ne každý je pro tento přístup vhodný. Pokud jste už někdy abstinovali a znovu jste začali pít, kontrolované užívání není vhodné. Pokud máte těžké závislostní onemocnění s fyzickými příznaky - jako je třeba delirium tremens - je abstinence jediná bezpečná volba. Ale pokud jste v počáteční fázi, kdy ještě nechcete přestat, ale už víte, že to někdy špatně dopadá - kontrolované užívání vám může dát prostor k experimentování.

Proč 30 % lidí, kteří začali kontrolovaně pít, nakonec přestane?

Je to jedna z nejpodivnějších věcí v této oblasti. Lidé, kteří se přihlásili do terapie, aby se naučili pít méně, často nakonec přestanou pít úplně. Proč? Protože se během terapie naučí poznávat, co je pro ně opravdu důležité. Když se podívají do svého zápisníku a uvidí, že každé pití bylo spojené se ztrátou času, závistí, stydem nebo konfliktem, začnou si klást otázku: „Je to stále stojí za to?“

Nejde o to, že terapie „přemění“ někoho na abstinenta. Jde o to, že se člověk sám rozhodne. A to je ten rozdíl. V abstinenci se často cítíte „vynuceně“ dobrý. V kontrolovaném užívání se stáváte autorem svého rozhodnutí. A to je mocnější než jakýkoli nátlak.

Co vás motivuje? Transteoretický model a fáze změny

Nikdo nezmění své chování, pokud si to nechce. To je základní pravda. Transteoretický model, který vytvořili Prochaska a DiClemente, popisuje pět fází, kterými člověk prochází, když se snaží změnit:

1. Prekontemple - „Nemám problém.“
2. Kontemple - „Možná mám, ale nevím, co s tím.“
3. Příprava - „Chci něco změnit, ale nevím jak.“
4. Akce - „Dělám něco.“
5. Udržování - „Dělám to už nějakou dobu.“

Podle výzkumů až 80 % lidí se závislostí ještě není připraveno na akci. Většina z nich je v prekontemple nebo kontemple. A právě v těchto fázích je kontrolované užívání nejúčinnější. Abstinence je pro ně příliš daleko. Ale kontrolované užívání jim dává prostor k přemýšlení, bez toho, aby se museli cítit vinení. To je důvod, proč se do terapie zapojují lidé, kteří by jinak nikdy nepřišli.

Motivační rozhovor: Když terapeut neříká, co máte dělat

Nejlepší terapeut neříká: „Přestan pít.“ Říká: „Co by se stalo, kdybys přestal?“ Nebo: „Co ti přinese, když piješ?“ Tento přístup, který nazýváme motivační rozhovor, je založený na respektu. Klient je považován za odborníka na svůj život. Terapeut je jen průvodce. Neřeší, jestli je rozhodnutí „správné“. Řeší, jestli je vaše rozhodnutí.

Ve výzkumech, které prováděla Adiktologie CZ, se ukázalo, že lidé, kteří se rozhodli sami, udrží změnu déle. Pokud vás někdo přiměl k abstinenci - například manželka, zaměstnavatel, soud - je pravděpodobnost, že se vrátíte k pití, výrazně vyšší. Ale pokud jste se rozhodli sami - ať už pro abstinenci, nebo pro omezení - máte šanci.

Když se cesta zastaví: Co dělat, když se něco pokazí?

Život není lineární. Někdy se stane, že se někdo rozhodne pro abstinenci, ale po třech měsících se opět napije. Nebo se někdo pokusí o kontrolované užívání a po šesti měsících přestane zapisovat, začne pít víc a ztratí kontrolu. To není selhání. To je součást procesu.

Největší chyba je myslet, že pokud jste se „zbláznili“ jednou, už jste „ztracený“. V praxi se ukazuje, že lidé potřebují často více než jednu pokus. A to je v pořádku. Klíč je neztrácet kontakt s terapeutem. Pokud jste se rozhodli pro abstinenci a narazíte na problém, nezůstávejte sami. Pokud jste se rozhodli pro kontrolované užívání a seberučení selhává, můžete se vždy přesunout na abstinenci. To není porážka. To je inteligentní přizpůsobení.

Největší riziko je samotná „svépomocná terapie“. Nikdy nezačínejte kontrolované užívání sami. Bez terapeuta je to jako zkusit si vlastní operaci. Potřebujete někoho, kdo vás vede, sleduje, a když se začnete ztrácet, řekne: „Počkej, tohle není to, co jsi plánoval.“

Co je dnes nejlepší volba?

Není žádná „správná“ volba. Je jen ta, která vám dává šanci. Pokud už jste věděli, že když piješ, ztrácíš kontrolu - abstinence je vaše cesta. Pokud jste v té fázi, kdy si říkáte: „Možná bych mohl pít méně“ - kontrolované užívání vám může dát prostor, abyste to zkusili. A pokud se jednou rozhodnete pro abstinenci a pak se rozhodnete jinak? To je v pořádku. Změna není jednorázový rozhodnutí. Je to proces.

Nejlepší terapie není ta, která vás přemění na někoho, kdo „nemá problém“. Je to ta, která vás naučí poznávat, co pro vás znamená život bez utrpení. Ať už to znamená pít méně, nebo vůbec ne. Výsledek je stejný: víc klidu, víc sebeúcty, víc života.

Co se děje dnes v Česku?

V České republice se oba přístupy nabízejí v rámci ambulantních programů. Adicare, Adiktologie CZ a další organizace mají zkušenosti s oběma metodami. Některé kliniky dokonce kombinují kontrolované užívání s léky jako nalmefen - ale to je stále výzkumná oblast. Největší pokrok je ale jiný: přijetí toho, že neexistuje jedna pravda. Lidé si mohou vybrat. A to je velký krok vpřed.

Co vás čeká dál?

Největší otázka, kterou si lidé kladou: „Můžu to zvládnout?“ Odpověď je: „Zkus to. Ale ne sám.“ Vezměte si zápisník. Zapište, kdy, proč a jak jste se cítili, když jste pili. Podívejte se na to za měsíc. Uvidíte vzory. A pak se rozhodnete. Ne proto, že vám někdo řekl, co máte dělat. Ale proto, že jste si to sami zasloužili.