Největší chyba, kterou rodiče dělají, když dítěti vysvětlují, že jde na psychologa, je lží. Ne proto, že chtějí zneužít dítě, ale protože se bojí. Bojí se, že dítě se zalekne. Bojí se, že ho to zraní. Bojí se, že to bude znít jako trest. Ale děti už vědí. Už cítí, když něco není v pořádku. Když se rodiče nesmlouvají, když se doma něco tlačí pod koberec, když se všechno zdá být jen „normální stres“ - dítě to vidí. A když ho pak náhle přivedete k někomu, kdo „pomůže“, ale neřeknete mu proč, začne si vytvářet vlastní příběhy. A ty jsou většinou horší než pravda.
Neříkejte: „Musíš jít na psychologa, protože jsi špatný“
Neříkejte: „Máme s tebou problémy, tak jdeme k psychologovi.“ Neříkejte: „Myslíme, že máš nějakou vadu.“ Neříkejte: „Až to vyřešíme, budeš opět dobrý.“
Ty věty nejsou jen špatně zvolené - jsou škodlivé. Dítě si nevysvětlí, že jde na psychologa, aby se něco zlepšilo. Dítě si vysvětlí, že je něco špatného. A to je první krok k tomu, že se bude vyhýbat psychologické pomoci celý život.
Co místo toho říct? Zkus toto:
- „Všimli jsme si, že ti někdy není dobře. A my chceme pomoci, abychom lépe pochopili, co se děje.“
- „Někdy se stává, že děti i dospělí potřebují mluvit s někým, kdo je nevyhodnocuje a pomůže najít klid.“
- „Psycholog není lékař, který ti dá injekci. Je to někdo, kdo se bude s tebou bavit o tom, co tě trápí, a společně zkusíme najít, jak by to mohlo být lepší.“
Ty věty nejsou jen hezčí. Jsou pravdivé. A dítě to cítí. Když řeknete pravdu - jen jednoduše - dítě věří. A věří-li, začne být otevřené.
Neříkejte: „Jenom se s ním pobavíme“
Někteří rodiče se snaží dítě uklidnit tím, že říkají: „Jenom se s ním pobavíme.“ Ale děti jsou citlivé na význam slov. Když řeknete „pobavíme se“, dítě si představí hru, kreslení, hračky. A když pak přijde do kanceláře, kde je židle, stůl, papír a otázky - cítí se oklamáno.
Je lepší říct: „Budeš mluvit s někým, kdo ti pomůže pochopit, co se v tobě děje. A on bude poslouchat. Bez toho, aby tě kritizoval.“
Psycholog není soudce. Není detektiv. Není nikdo, kdo bude hledat „chyby“. Je to někdo, kdo se učí pochopit tě. A to je rozdíl, který dítě potřebuje slyšet.
Co děti opravdu bojí?
Největší strach dětí není před psychologem. Je před neznámým člověkem. Když rodič řekne: „Jdeme k doktorkovi“, dítě si představí špinavou jehlu, zvuky z klinického zařízení, výkřiky z očkovacího pokoje. Ale psycholog není lékař. Psycholog není v bílém plášti. Psycholog nemá stetoskop. Psycholog má hračky, knihy, kresby. A často má i kávu a čaj pro rodiče.
Proto je důležité rozlišit: „Nechtěli jsme jít k lékaři, ale k psychologovi. To je někdo, kdo se baví s dětmi o tom, co je na duši.“
Neříkejte: „Tady budeš mít test.“
Říkejte: „Budeš mluvit o tom, co tě baví, co tě znepokojuje, a možná si zkusíme něco nakreslit nebo zahrát.“
První návštěva u dětského psychologa většinou začíná tím, že rodiče mluví s psychologem sami. Dítě čeká v hřišti. A když přijde čas, psycholog přijde a řekne: „Chceš mi ukázat, co máš v tašce?“ Nebo: „Co bys chtěl udělat, kdybychom měli celou hodinu jen pro sebe?“
Nejsou to otázky. Jsou to pozvání.
Co děti chtějí slyšet?
Dítě nechce slyšet: „Máš problém.“
Dítě chce slyšet: „Nechtěli jsme, aby jsi to musel dělat sám.“
Dítě nechce slyšet: „Musíš být silnější.“
Dítě chce slyšet: „My jsme tady, abychom ti pomohli najít, jak se cítit lépe.“
Dítě nechce slyšet: „To je všechno v hlavě.“
Dítě chce slyšet: „To, co cítíš, je skutečné. A my to bereme vážně.“
Když to řeknete takhle, dítě vás nezavře. Dítě vás nezavře, protože už ví - vy jste na jeho straně.
Připravte si to předem
Nemluvte o tom v poslední chvíli. Neříkejte to v autě, když už jste na cestě. Neříkejte to před spaním, když je dítě unavené. Vyberte si čas, kdy je dítě klidné. Když jste oba na lopatě. Když máte čas, aby se to mohlo zvážit.
Napíšete si to. Ano, napíšete si to. Nejdřív pro sebe. Co chcete říct? Jak to chceš říct? Jak by to znělo, kdyby to říkal někdo, koho dítě miluje? Napište to. Přečtěte si to nahlas. Zkuste to říct s očima zavřenýma. Pokud vás to zní jako výčitka - změňte to. Pokud vás to zní jako výstraha - změňte to. Pokud vás to zní jako záchrana - dobré. To je to správné.
Na Masarykově univerzitě v Brně doporučují rodičům, aby si předem napsali výklad - a pak ho použili jako základ. Ne jako skript. Ale jako mapa. Když víte, kam chcete dojít, neztratíte se v cestě.
Kdo je psycholog? A co dělá?
Psycholog není lékař. Psycholog není psychiatr. Psycholog není kouzelník. Psycholog je někdo, kdo se učil, jak lidé myslí, cítí a komunikují. A kdo ví, jak se s dětmi baví.
Psycholog neřeší, jestli dítě „je špatné“. Psycholog se ptá: „Co se stalo, že se dítě cítí takhle?“
Psycholog se ptá:
- Co ti nejvíc baví?
- Kdo je tvoje nejbližší kamarádka?
- Co se ti stalo, když jsi se cítil smutný?
- Co bys chtěl změnit, kdybych mohl?
A potom říká: „Díky, že jsi to řekl.“
Psycholog neřeší, kdo je viník. Psycholog hledá, jak může rodina, škola, kamarádi a dítě společně najít cestu ven. A to je všechno. Nejsou to žádné tajemství. Nejsou to žádné kouzla. Je to jen lidská péče.
Co když dítě nechce jít?
Je to normální. Některé děti se bojí. Některé se cítí zraděné. Některé si myslí, že to znamená, že jsou „špatné“.
Nezatlačujte. Nevyhrožujte. Neříkejte: „Jinak budeš muset jít bez tvého souhlasu.“
Řekněte: „Můžeme to zkusit jen jednou. A když ti to nebude vadit, tak se můžeme znovu setkat. A když ti to bude vadit, tak se to zastaví. A já ti budu věřit.“
Děti potřebují kontrolu. A když mají kontrolu, začnou věřit. A když věří, začnou mluvit.
Co když dítě chce jít sám?
Je to skvělé. Když dítě řekne: „Myslím, že bych potřeboval psychologa.“ - to je krok, který mnoho dospělých nikdy neudělá.
V Česku může dítě ve věku 15 let navštívit psychologa bez svolení rodičů. Ale i dříve - pokud dítě chce - může se přijít a popovídat. Bez papírů. Bez lékařského odvolání. Stačí jít. A většina škol má psychologa, který je k dispozici pro každého dítěte.
Nezavírejte dveře. Neříkejte: „To je pro dospělé.“
Říkejte: „To je pro každého, kdo potřebuje pomoci.“
Co když rodiče nevěří psychologii?
Někteří rodiče si myslí: „To je pro šílené.“ Nebo: „To je jen ztráta času.“ Nebo: „Můj dítě je normální, jen je trochu náročné.“
Chápu. Víte, co je horší než strach? Strach, že to, co říkáte, bude vypadat jako slabost. Ale pokud dítě trpí - a vy to vidíte - pak je to největší síla, kterou můžete mít. Síla říct: „Nechtěli jsme, aby to dělal sám.“
Psycholog není „poslední řešení“. Je to „první krok“. Stejně jako když se dítě zlomí ruku - nepřijde na lékaře až po týdnu. Přijde hned. Stejně je to s duší.
Psycholog neřeší „vadu“. Psycholog pomáhá najít klid. A ten klid se nevyrobí sám. Potřebuje místo. A čas. A někoho, kdo poslouchá.
Když to všechno nezvládnete, co dělat?
Pokud se vám to zdá příliš těžké - nenechte to na sobě. Přijďte na první schůzku s psychologem sami. Bez dítěte. Řekněte mu: „Nevím, jak to říct.“
Psycholog vás neosvědčí. Psycholog vás nekárá. Psycholog vám pomůže najít slova, která dítě slyší. A když máte ty slova - dítě je slyší. A když je slyší - začne věřit. A když věří - začne mluvit. A když mluví - začne být lépe.
Nejde o to, že dítě „potřebuje léčbu“. Jde o to, že dítě potřebuje pochopení. A to může začít jednou větou. Jednou upřímnou větou. A jedním krokem společně.
