Supervize není jen kontrola - je to zrcadlo tvé práce
Když terapeut sedí s klientem, nepracuje sám. Za jeho zády je supervizor - někdo, kdo ho vede, ptá se, připomíná, někdy i vyvrací. Ale ne všichni supervizorové dělají to stejně. Záleží, v jakém terapeutickém směru pracuješ. Supervize u kognitivně-behaviorálního terapeuta je úplně jiná než u terapeuta, který pracuje podle Rogerse nebo Freudovi.
Nejde jen o to, jak se dává zpětná vazba. Jde o to, co se vůbec hodnotí. Co je důležité? Technika? Vztah? Emoce? Nevědomé dynamiky? Odpověď na tuto otázku se liší podle směru - a to má vliv na celou tvou praxi.
Kognitivně-behaviorální supervize: když se počítají domácí úkoly
V KBT je supervize jako technický workshop. Supervizor nechává terapeuta přehrávat záznamy sezení. Zastaví někde u věty: „Když klient řekl ‚nemám sílu‘, proč jsi mu nezadal úkol na záznam emocí?“
Nejde o to, jak se cítil terapeut. Nejde o to, jestli se mezi nimi vyvinul nějaký hluboký vztah. Jde o to, jestli použil správnou techniku v správný čas. Domácí úkoly? Byly splněny? Jaké byly výsledky? Měřitelné? Zaznamenané v tabulce?
Supervize trvá 60 až 90 minut, obvykle jednou za týden nebo každé dva týdny. Používají se standardizované formuláře. Každá technika má svůj „checklist“. Je to přesné. Efektivní. Ale někdy i úzké. Mnoho začínajících terapeutů říká: „Dostal jsem nástroje, ale cítím, že mi chybí prostor pro lidskou stránku.“
Psychoanalytická supervize: když se hledají stíny v nevědomém
Zde není důraz na techniky. Není důraz na domácí úkoly. Zde se hledá to, co se nestalo - nebo co se nestalo řeknout.
Supervizor se ptá: „Co se stalo, když klient řekl ‚nevím‘?“ „Co jsi cítil, když ti klient přestal hledět do očí?“ „Vzpomínáš na někoho z tvého dětství, když to říkal?“
Tady se baví o přenosu a protipřenosu - o tom, jak klient přenáší své staré vztahy na tebe, a jak ty reaguješ na to, co v něm probouzí. Supervizor neříká: „To jsi měl udělat jinak.“ Říká: „Co se děje mezi tebou a klientem? Co se děje v tobě?“
Sezení mohou trvat až dva hodiny. Frekvence je nižší - jednou za týden nebo dokonce jen každé tři týdny. Je to pomalejší, hlubší, méně strukturované. Mnoho terapeutů říká: „Na začátku jsem se cítil ztracený. Teď už vím, že to, co se mi zdálo nevýznamné, bylo klíčem.“
Humanistická supervize: když je vztah největší technikou
U Rogerse neexistuje „správná“ technika. Existuje jen jedna věc: autentičnost. Supervizor se ptá: „Byl jsi přítomen?“ „Cítil jsi se s klientem na stejné úrovni?“ „Když ti řekl, že se cítí ztracený, cítil jsi v sobě odpor? Nebo se jen snažil pomoci?“
Tady se neřeší, jakým způsobem terapeut změnil chování klienta. Řeší se, jaký vztah vytvořil. Byl bezpodmínečně přijímající? Byl konzistentní? Byl skutečně empatičtý - ne jen „předstíral“ empatii?
Supervizor neříká: „Zkus tohle.“ Říká: „Co se stalo, když jsi se sám nechal dotknout?“
Sezení jsou často dlouhá, neformální, ale velmi intenzivní. Lidé, kteří to prožili, říkají: „Tohle mě změnilo. Ne proto, že jsem se naučil novou techniku, ale proto, že jsem se konečně naučil být sám se sebou.“
Systémová a rodinná supervize: když se sedí v kruhu
Tady není jeden terapeut. Je jich tři. Nebo čtyři. A všichni sedí u jednoho stolu - a diskutují o jednom klientovi.
Systémová supervize je týmová. Terapeut představí případ. Pak ostatní se zeptají: „Co se děje mezi rodiči?“ „Kdo je v rodině „větší“?“ „Kdo se chová jako „záchranář“?“
Supervizor neříká, co terapeut měl udělat. Říká: „Co se děje v systému?“
Sezení trvají 150 až 180 minut. Dějí se jednou za tři nebo čtyři týdny. Je to jako sledování hry, kde každý hráč má svou roli - a terapeut je jen jeden z nich. Tady se neřeší, jak se cítí klient. Řeší se, jak se cítí celá rodina.
Bodyterapie, arteterapie, zooterapie: když slova nestačí
Když klient nemůže říct, co cítí - co dělá supervizor?
V bodyterapii se neříká jen o tom, co klient řekl. Supervizor sleduje, jak terapeut sedí. Jak dýchá. Jak se napíná, když klient mluví o smrti. Jak se jeho ruce dotýkají stolu. Všechno je důležité. Tělo hovoří. A terapeut musí naučit poslouchat.
V arteterapii se používají kresby. Terapeut přinese kresbu klienta. Supervizor se ptá: „Co ti ta barva říká?“ „Co se děje v tomto úhlu?“
V zooterapii se může supervize odehrávat i se zvířetem v místnosti. Supervizor se ptá: „Co se stalo, když pes přišel k klientovi?“ „Co se stalo, když klient nechtěl s ním hrát?“
Tady není žádný standardní formulář. Nejsou žádné techniky v klasickém smyslu. Jde o to, jak se terapeut pohybuje v neverbálním prostoru. A jak ho supervizor pomáhá vidět.
Co se děje v praxi? Čí supervize se vyplatí?
Podle průzkumu z roku 2022 se 78 % terapeutů v Česku drží supervize ve svém hlavním směru. Zůstávají v „bublině“. Ale 22 % zkušených terapeutů (s více než pěti lety praxe) hledá křížovou supervizi - tedy supervizi v jiném směru.
Proč? Protože se naučili, že žádný směr nemá všechny odpovědi. KBT ti dá nástroje. Psychoanalýza ti ukáže, proč ješ někdy zmatený. Humanistická supervize ti připomene, že největší léčba je přítomnost.
Průměrné hodnocení supervize je 4,3 až 4,5 z 5. Nejvyšší hodnocení má humanistická - protože lidé cítí, že jim někdo „vidí“. Nejvyšší efektivitu má KBT - protože lidé cítí, že se něco mění.
Cena, akreditace a budoucnost supervize
Supervize stojí 800 až 2 000 Kč za hodinu. Výcvikové programy ji často zahrnují. Ale pokud hledáš soukromou supervizi, musíš si ji koupit.
Od roku 2023 ji akredituje Institut postgraduálního vzdělání ve zdravotnictví (IPVZ). Supervizor musí mít minimálně pět let praxe v daném směru a absolvovat speciální výcvik. V Česku je asi 1 200 akreditovaných supervizorů. Z nich 45 % pracuje s KBT, 25 % s psychoanalýzou, 15 % s humanistickými směry.
Online supervize roste. Už je to 35 % všech hodin. Je to pohodlné. Ale některé směry - třeba bodyterapie - jí těžko přizpůsobí.
Do roku 2025 má IPVZ zavést systém certifikace na tři úrovně: základní, pokročilý, expert. A zvažuje centrální registr případů. To je kontroverzní. Někteří říkají: „To je příliš technokratické.“ Jiní říkají: „Bez standardů není kvalita.“
Co dělat, když začínáš?
Nejprve zjisti, jaký směr tě baví. Ne ten, který je „nejlepší“. Ten, který ti říká: „Ano, tohle je můj způsob.“
Potom začni s 1-2 hodinami supervize týdně. Nejde o to, kolik hodin máš. Jde o to, jestli ješ připravený se podívat na sebe. Ne na klienta. Na sebe.
Největší chyba? Přemýšlet, že supervize je „kontrola“. Je to zrcadlo. A zrcadlo neříká, jestli jsi dobrý. Říká, jak jsi přítomen. A to je všechno, co opravdu počítá.
Studie z Univerzity Palackého ukazuje: terapeuti, kteří pravidelně docházeli na supervizi, měli o 32 % nižší riziko vyhoření. Ne proto, že se naučili více technik. Protože se naučili, že nejsou sami. A to je největší léčba, kterou můžeš dostat - nejen pro klienta, ale pro sebe.
Proč je supervize povinná pro atestaci psychoterapeuta?
Supervize je povinná, aby se zajistila kvalita terapeutické péče. V Česku je požadováno 100 hodin supervize pro atestaci. Cílem není kontrolovat terapeuta, ale pomoci mu rozpoznat své omezení, zlepšit vztah s klientem a zabránit vyhoření. Bez supervize by terapeuti pracovali ve vakuu - bez zpětné vazby, bez podpory, bez ochrany klientů.
Můžu si vybrat supervizi jiného směru než můj hlavní?
Ano, můžeš. I když výcvikové programy vyžadují supervizi ve tvém hlavním směru, mnoho zkušených terapeutů si doplňuje křížovou supervizi. Například KBT terapeut může navštěvovat humanistickou supervizi, aby se naučil hlouběji cítit vztah. Psychoanalytik může navštěvovat systémovou supervizi, aby pochopil rodinné dynamiky. To není jen rozšíření dovedností - je to ochrana proti „bublinovému“ myšlení.
Jak zjistím, zda je můj supervizor kvalitní?
Kvalitní supervizor neříká: „Tak to udělej.“ Říká: „Co jsi cítil?“ „Co se děje mezi tebou a klientem?“ „Co ti to připomíná?“ Je schopen zůstat v tichu, když je potřeba. Neřeší jen případ - řeší tebe. Pokud se po několika sezeních cítíš lépe, jasněji, bez obav, že ti něco „nepříjde“ - je to dobrý znak. Pokud se cítíš jako student, kterého kritizují, nebo jako technik, kterému říkají, co má dělat - hledej jiného.
Je online supervize stejně účinná jako osobní?
Pro KBT, psychoanalýzu a humanistické směry ano - pokud je terapeut i supervizor zkušení. Videozáznamy sezení, rozbor technik, reflexe vztahu - všechno to jde přes Zoom. Pro bodyterapii, arteterapii nebo zooterapii to funguje méně. Tělo, kresba, zvíře - to se nedá dobře zachytit přes obrazovku. Online supervize je pohodlná, ale ne vždy vhodná. Záleží na směru a na tom, co se v ní hledá.
Proč se někteří terapeuti bojí supervize?
Bojí se, že ukážou své slabosti. Bojí se, že je někdo bude kritizovat. Ale skutečná supervize není kritika. Je to bezpečný prostor, kde můžeš říct: „Nevím, co se děje.“ „Cítím se ztracený.“ „Někdy mám vůli přestat.“ Když se to řekne, většinou se najde odpověď. A když ne, tak se najde alespoň někdo, kdo ti řekne: „Tohle jsem prožil já.“ A to je víc než léčba. Je to lidskost.
Nejnovější příspěvky
