Nezáleží, jestli jde o kognitivně-behaviorální terapii, psychodynamickou analýzu, person-centrovaný přístup nebo skupinovou terapii - všechny tyto metody mají jedno společné: společné faktory psychoterapie. Nejsou to techniky, které se učíte v učebnicích. Nejsou to specifické cvičení na přepisování myšlenek nebo analýza dětství. Jsou to věci, které se dějí mezi lidmi - mezi klientem a terapeutem - a které skutečně dělají rozdíl.
Co vlastně dělá psychoterapii úspěšnou?
Představte si dvě osoby: jedna má depresi, druhá trpí úzkostí. Oba jdou k terapeutům. Jeden používá metodu expozice, druhý analyzuje sny. Obě terapie trvají stejně dlouho. A oba klienti se cítí lépe. Proč?
Ne proto, že jedna technika je lepší než druhá. Ale proto, že oba terapeuti něco dělají stejně. A to je právě to, co se nazývá společné faktory. Výzkumy od 60. let 20. století ukazují, že až 30 % účinnosti psychoterapie pochází z kvality vztahu mezi klientem a terapeutem. Specifické techniky přispívají jen 15 %. Zbytek? Zbylé 55 % připadá na jiné společné faktory - ty, které jsou přítomny ve všech přístupech.
Tři základní kategorie společných faktorů
Podle Bernarda Oglese (2004) lze společné faktory rozdělit do tří skupin: podpůrné, učící a motivující. Nejde o teoretickou hračku. Jsou to konkrétní věci, které se dějí v každém úspěšném sezení.
- Podpůrné faktory - to je prostředí, ve kterém se klient necítí sám. Terapeut ho poslouchá, nehodnotí, neříká „měl bys“ nebo „to je špatně“. Místo toho říká: „Chápu, že to pro tebe znamená tohle.“ Tady patří empatie, důvěra, akceptace, bezpodmínečná pozitivní ohodnocení. I když terapeut neříká nic, jeho přítomnost sama o sobě může být léčivá. Klient se začne cítit jako člověk, ne jako porucha.
- Faktory učení - to je ta část, kde se něco mění v hlavě. Klient začíná vidět své problémy jinak. Možná si uvědomí, že ten strach z představení není kvůli tomu, že je „slabý“, ale kvůli tomu, že jako dítě dostával kritiku za každou chybu. Nebo si všimne, že když se rozzlobí, automaticky se uzavře - a že to dělá i se svou partnerkou. Tohle je výklad poruchy. Nejde o vysvětlení „proč“ se to stalo, ale o to, jak to ovlivňuje dnes.
- Faktory motivace - to je ten „zápal“. Když klient začne věřit, že se může změnit. Když vidí, že jeho terapeut věří v něj. Když zjistí, že i jiní lidé mají podobné problémy. V skupinové terapii se to jmenuje univerzalita. Když někdo řekne: „Já taky se cítím jako ztracený,“ - a vy to slyšíte, začínáte se cítit méně zvláštní. A to je mocný krok k změně.
Terapeutický vztah: Největší léčivý faktor
Když se ptáte klienta, proč se terapie zdařila, neřekne: „Měl jsem kognitivní rekonstrukci.“ Neřekne: „Používali jsme techniku výstupu z obav.“
Řekne: „Cítil jsem, že mě terapeut opravdu slyší.“
Řekne: „Nikdy jsem se necestoval takhle otevřeně.“
Řekne: „Věřil jsem, že to zvládnu, protože on věřil.“
Podle průzkumu České psychoterapeutické společnosti z roku 2023 je 78 % klientů, kteří ukončili terapii jako úspěšnou, uvedlo jako hlavní důvod kvalitu terapeutického vztahu. Pouze 22 % zmínilo specifické techniky. To není náhoda. To je výsledek desítek studií.
Terapeutický vztah není jen „příjemný kontakt“. Je to aktivní proces. Terapeut se nezdržuje, nezaměřuje se na vlastní teorii. Poslouchá s tělem, očima, hlasem. Přiznává, když nerozumí. Říká: „Nechápu, co tím myslíš. Můžeš to říct jinak?“ Tímto jednoduchým krokem umožňuje klientovi, aby se sám lépe pochopil.
Studie z University of Denver ukazují, že terapeuti s nejlepšími výsledky tráví prvních 15-20 minut sezení výhradně na budování vztahu. Ne na plánování cílů. Ne na analýzu symptomů. Na to, aby klient věděl: „Tady jsem bezpečný.“
Katarze, konfrontace a změna chování
Ne všichni si představují psychoterapii jako měkký rozhovor. Někdy je potřeba vyčistit staré rány. To je katarze - emoční uvolnění. Když klient poprvé otevře dveře k tomu, co dlouho potlačoval: vztek, hanba, strach. Neříká se to „vyplakat se“. Říká se to: „Vysvobodit se z vězení, které jsi si sám postavil.“
Společný faktor konfrontace je něco jiného. Je to nejen to, že terapeut řekne: „Tohle děláš.“ Je to to, že ho řekne tak, že klient nezačne bránit. Místo toho řekne: „Co kdyby tohle bylo tvoje ochranné chování? Co kdyby ti pomáhalo, když jsi byl malý?“ Tím se klient přestává vyhýbat problémům a začíná je vidět jako součást svého života - ne jako jeho nepřátele.
Posilování žádoucího chování je pak přirozený následek. Když klient řekne: „Dnes jsem se pokusil mluvit s rodiči o tom, co mě trápí,“ - terapeut neříká: „To je super!“ Jen tak. Řekne: „Co se stalo, když jsi to řekl? Co jsi cítil?“ Tímto otázkou vytváří prostor pro zvýšení sebevědomí. A to je klíč k trvalé změně.
Co říkají čeští terapeuté?
V České republice se tento přístup nestal teorií jen pro akademiky. Podle průzkumu České psychoterapeutické společnosti z roku 2022 používá 87 % českých terapeutů principy společných faktorů v každodenní praxi. 62 % považuje terapeutický vztah za nejdůležitější složku úspěšné terapie.
A co se týče kulturních rozdílů? V Česku je častější formálnější přístup na začátku. Lidé nechtějí okamžitě sdílet hluboké emoce. Terapeut musí být trpělivý. Nepřinutuje. Neběží rychle dopředu. Čeká. A v tom čekání je síla. V anglosaském prostředí se lidé často otevírají rychleji. V Česku se otevírají pomalu - ale hlouběji.
Podle průzkumu z roku 2023 je 68 % českých terapeutů používá integrativní přístup - tedy kombinuje společné faktory s vybranými specifickými technikami. To není náhoda. Je to odpověď na realitu. Lidé nejsou šablony. Někdo potřebuje jen bezpečný prostor. Někdo potřebuje i konkrétní nástroje na zvládání úzkosti. Integrace je klíč.
Proč to všechno důležité je?
Když se učíte psychoterapii, často se zaměřujete na to, jak používat techniky. Jak provádět kognitivní rekonstrukci. Jak pracovat s přenosy. Ale když se podíváte na výsledky, zjistíte: největší rozdíl dělá ne to, co terapeut dělá, ale to, kdo je.
Terapeut, který je přítomen, nezaměřuje se na to, jak „správně“ provede techniku. Je připravený na to, že klient může přijít v pláči, v hněvu, v tichu. A neříká: „Tohle je základní krok.“ Říká: „Jsem tady.“
Společné faktory nejsou jen teorie. Jsou to lidské dovednosti. Schopnost naslouchat. Schopnost být v tichu. Schopnost říct: „To zní těžké.“ Schopnost neřešit, ale být s tím, co je.
Nejde o to, který přístup je lepší. Jde o to, jak se terapeut stává místem, kde se může změna odehrát. A to se dá naučit. Každý terapeut, bez ohledu na školu, může rozvíjet tyto faktory. Ne větším počtem hodin o technikách, ale větším počtem hodin o sobě - o tom, jak je přítomen, jak je autentický, jak je lidský.
Co pro vás znamená?
Jsou-li to společné faktory, které dělají rozdíl, pak každý, kdo hledá psychoterapii, by měl vědět, na co se dívat. Ne na to, jaký přístup používá terapeut. Ale na to, jak se cítíte v jeho přítomnosti.
Je vám v jeho přítomnosti klidněji? Cítíte se slyšení? Nebo se cítíte jako „případ“, který musíte „vyřešit“?
Je terapeut schopen říct: „Nevím“? Nebo se chová jako „specialista“, který má všechny odpovědi?
Neexistuje jedna správná metoda. Ale existuje jedna pravda: změna se děje tam, kde je bezpečí. A bezpečí vzniká z lidského spojení - ne z techniky.
Nejde o to, jak dobře znáte teorii. Jde o to, jak dobře znáte člověka.
Co je nejdůležitější faktor v psychoterapii?
Nejdůležitější faktor je terapeutický vztah - kvalita spojení mezi klientem a terapeutem. Výzkumy ukazují, že až 30 % účinnosti terapie připadá na tento vztah. Klient potřebuje cítit, že je slyšen, přijat a neohodnocován. Bez tohoto základu i nejlepší techniky selhávají.
Může psychoterapie fungovat i bez specifických technik?
Ano. Výzkumy, jako je metaanalýza Wampolda z roku 2001, ukazují, že různé terapeutické přístupy mají přibližně stejnou účinnost. To znamená, že specifické techniky (např. expozice nebo kognitivní rekonstrukce) přispívají jen 15 % k výsledku. Zbytek je dán společnými faktory: vztah, empatie, naděje, uvolnění emocí. Tyto prvky jsou přítomny ve všech úspěšných terapiích, bez ohledu na teoretický přístup.
Proč se některé terapie zdají úspěšnější než jiné?
Některé terapie se zdají úspěšnější, protože se zaměřují na konkrétní problémy, jako je PTSD nebo deprese. Ale rozdíl v účinnosti mezi terapeutickými školami je statisticky nevýznamný. Skutečný rozdíl dělá terapeut - jeho schopnost budovat vztah, být přítomen a reagovat na klienta. Lidé se zlepšují, když se cítí bezpečně, ne když se používá „správná“ technika.
Co je katarze a proč je důležitá?
Katarze je emoční uvolnění - proces, kdy klient v bezpečném prostředí vyjádří dlouho potlačované emoce, jako je vztek, hanba nebo strach. Toto uvolnění není jen „vyplakání“. Je to přiznání, že něco trápí, a přijetí toho, že to má vliv na dnešní život. Když se emoce nezakrývají, přestávají ovlivňovat chování nevědomě. Katarze je klíč k uvolnění psychického zatížení.
Jak se společné faktory liší od specifických technik?
Specifické techniky jsou konkrétní metody, které patří k určité terapeutické škole - například expozice u anxiety nebo výklad sňů u psychodynamické terapie. Společné faktory jsou lidské prvky, které jsou přítomny ve všech přístupech: empatie, důvěra, přítomnost, poskytování naděje, výklad poruchy. Techniky říkají, jak se pracuje. Společné faktory říkají, kdo je terapeut a jak je s klientem.
