Mentální bulimie není jen otázka přejídání a zvracení. Je to hluboká psychická bolest, kde jídlo přestává být zdrojem života a stává se drogou - nástrojem, který má uklidnit emocionální bouři, ale zároveň zničí tělo i duši. V České republice je tento stav často neviditelný, protože pacienti se skrývají za úsměvy, kontrolou váhy a zdánlivou normálností. A přesto je to porucha, která se dá léčit - a často i úspěšně.
Co je vlastně mentální bulimie?
Mentální bulimie se projevuje opakovanými záchvaty přejídání, kdy člověk v krátké době požije obrovské množství jídla - často potají, ve stresu, nebo když se cítí ztracený. Po těchto záchvatech následuje silný pocit viny, hanby a paniky. Aby se tento pocit „vymazal“, člověk zasáhne: zvrací, užívá laxativa, diuretika, nebo se zahalí do příliš intenzivního cvičení. To vše se opakuje nejméně dvakrát týdně po dobu tří měsíců nebo déle. Nejde o „příliš velký appetit“. Jde o způsob, jak řešit emocionální bolest.
Podle Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Brno, jediného pracoviště v ČR, které poskytuje komplexní péči pro tyto poruchy, je bulimie multifaktoriální. Zahrnuje biologické faktory - například nerovnováhu neurotransmiterů jako serotoninu - psychologické, jako nízké sebehodnocení a perfekcionismus, a sociální, jako tlak společnosti na „ideální“ tělo. Často se objevuje spolu s úzkostí, depresí, sebepoškozováním nebo závislostí na alkoholu nebo drogách.
Proč psychoterapie je klíčem k uzdravení
Nejde o to, aby člověk „přestal jíst“ nebo „přestal zvracet“. To by bylo jako řešit příznak, ne příčinu. Klíčem je změnit vztah k jídlu, k tělu a k sobě samému. A to dělá psychoterapie.
Nejvíce osvědčenou metodou je kognitivně-behaviorální terapie (KBT). Ta neřeší jen chování - zvracení, přejídání - ale i myšlenky, která je podporují. Například: „Když jsem snědla víc než 500 kalorií, jsem ztratila kontrolu a jsem odporná.“ KBT pomáhá pacientovi rozpoznat, že tato myšlenka je nesmysl. A pak se postupně učí novému způsobu myšlení: „Jídlo není zlo. Tělo není nepřítel. Moje hodnota nezávisí na váze.“
Terapie funguje jako cvičební prostor. V bezpečném prostředí se člověk učí, jak přežít emoce bez jídla. Jak se uklidnit, když se cítí ztracený. Jak říct „ne“, když ho vnitřní hlas tlačí k záchvatu. A jak se vůbec znovu naučit jíst normálně - bez strachu, bez počítání kalorií, bez viny.
Jaké další metody pomáhají?
KBT je základ, ale není jediná cesta. Interpersonální psychoterapie (IPT) se zaměřuje na vztahy. Mnoho pacientů s bulimií má problémy v rodině, přátelstvích nebo partnerstvích. Možná se cítí neviditelní, nebo se bojí, že když se odhalí, budou odmítnuti. IPT pomáhá zlepšit komunikaci, vytvářet bezpečné vztahy a zjistit, jak se jídlo stalo způsobem, jak řídit nebo vyplnit prázdné místo v emociích.
Při hlubších traumatech - například sexuálním zneužívání, zanedbávání v dětství nebo dlouhodobé kritice - je důležitá psychodynamická terapie. Ta neřeší jen dnes, ale prozkoumává, odkud tyto vzorce pocházejí. Někdy je bulimie způsob, jak „zadržet“ bolest, kterou člověk neumí vyjádřit jinak. A to se dá v terapii zpřístupnit - pomalu, bez tlačení, s důvěrou.
Ve posledních letech se objevuje i ACT terapie (Acceptance and Commitment Therapy). Ta se nezaměřuje na to, aby člověk „přestal mít tyto myšlenky“, ale na to, aby se naučil je pozorovat, jako by šly mraky oblohou. „Mám myšlenku, že jsem odporná, ale to neznamená, že jsem odporná.“ Tento přístup je pro mnoho lidí záchranou - protože nechce bojovat s vnitřním hlasem, ale naučit se s ním žít.
Je možné léčit i léky?
Ano. Ale jen jako doplněk. Léky samy o sobě bulimii nevyléčí. Ale pokud je pacient trápěn hlubokou depresí nebo úzkostí, mohou pomoci. Antidepresiva, zejména SSRI (např. sertralin), se ukázala jako efektivní při snižování záchvatů přejídání a zvracení. Podle NZIP je to vhodné, když je pacient příliš deprimovaný, aby se mohl zapojit do terapie. Léky pak fungují jako „most“ - pomáhají člověku dostat se do terapeutického prostoru.
Nicméně - léky nejsou řešením. Až terapie je.
Co se děje v České republice?
Největší výzvou je přístup k péči. Psychiatrická klinika Fakultní nemocnice Brno je jediné místo v ČR, které nabízí komplexní léčbu od dětství do dospělosti. To znamená, že mnoho lidí čeká měsíce, nebo roky, než se dostanou na čekací listinu. A každý den prodlevy zvyšuje riziko chronizace - a s ní i poškození srdce, kostí, ledvin, zubů.
Léčba zde není jen terapie. Je to celý systém: interní vyšetření, EKG, ultrazvuk srdce, denzitometrie kostí, režimová a ergoterapie, a především - realimentace. To znamená, že se postupně, bez tlačení, vrací tělo do normálního stavu výživy. Bez toho je psychoterapie téměř nemožná. Tělo musí mít energii, aby duše mohla vyléčit.
U dětí a mladistvých je klíčová rodinná terapie. Rodiče nejsou „příčinou“ poruchy - ale jsou klíčem k jejímu uzdravení. Když rodina pochopí, že jídlo není zlo, že váha není měřítko hodnoty, a že podpora je důležitější než kritika, může se stát silným zdrojem uzdravení.
Je možné se uzdravit?
Ano. A to i když to zní nemožné. Podle klinických dat z Brna je úspěšnost léčby mentální bulimie vyšší než u anorexie. Když se člověk zapojí do terapie, má šanci 60-70 %, že se v průběhu jednoho roku naučí přestat přejídat a zvracet. A to i když začal s tím, že si myslel: „Už to nikdy nezvládnu.“
Problém je, že relapsy jsou běžné - až 50 % lidí zažije návrat příznaků. Proto je důležitá prevence relapsu. To znamená: pokračovat v terapii i po zlepšení, mít plán na krizi, vědět, kdy zavolat terapeutovi, a mít podporu - rodinu, přátele, skupinu.
Největší překážkou je však to, že mnoho lidí nechce přiznat, že potřebuje pomoc. „Nemůžu se jen tak vzdát,“ říkají. „Nemůžu být slabá.“ Ale skutečná síla není v tom, aby jsi zůstal sám ve svém pekle. Síla je v tom, když se obrátíš a řekneš: „Potřebuji pomoci.“
Co dělat, když si myslíte, že máte bulimii?
- Neměňte se. Neříkejte si, že „to není tak špatné“. Bulimie se nevyřeší sama.
- Nechte se vyšetřit. Navštivte lékaře - internistu nebo psychiatra. Požádejte o EKG, laboratorní vyšetření a denzitometrii.
- Hledejte specializovanou terapii. V ČR je to v Brně, ale některé ambulance v Praze nebo Ostravě také mají zkušenosti.
- Nečekáte, dokud „bude lepší“. Čím dříve začnete, tím rychleji se uzdravíte.
- Zvažte zapojení rodiny. Pokud máte blízkého člověka, kterému věříte, řekněte mu: „Potřebuji pomoct. Nejsem slabý. Potřebuji tebe.“
Co se stane, když to necháte?
Když se necháte v pěti letech, tělo začne přestávat fungovat. Zuby se rozpadají od kyseliny. Kosti se ztenčují - může dojít k zlomeninám i při malém pádu. Srdce může selhat. Ledviny mohou být poškozeny. A duše? Duše se stává tichou. Bez naděje. Bez smyslu. Bez sebe.
Ale tohle není konec. Tohle je začátek - pokud se rozhodnete pro pomoc.
Je mentální bulimie jen ženská porucha?
Ne. Až 90 % diagnostikovaných případů bylo tradičně žen, ale v posledních letech se počet mužských pacientů rychle zvyšuje. Muži často přiznávají bulimii později, protože se obávají, že je považováno za „ženskou“ poruchu. Ale muži trpí stejně - jen jinak. Často přejídají a cvičí příliš, nebo užívají anabolika. Je důležité pochopit, že porucha příjmu potravy nezná pohlaví - zná jen bolest.
Může se bulimie vyléčit bez terapie?
Velmi málo lidí se uzdraví bez terapie. Někdo může na chvíli přestat zvracet, ale bez změny myšlenek a emocí se záchvaty vrátí. Terapie není „poslední možnost“ - je to nejefektivnější cesta. I když se cítíte ztracení, nebo nevěříte, že to jde - existuje cesta ven. A ta začíná tím, že se obrátíte k odborníkovi.
Je možné léčit bulimii jen ambulantně?
Ano, většina lidí se léčí ambulantně. Ale pokud je váha extrémně nízká, došlo k selhání srdce, nebo existuje riziko sebevraždy, je nutná hospitalizace nebo denní stacionář. V těchto případech se nejprve stabilizuje tělo - a teprve poté se začne psychoterapie. Stabilní tělo je základ pro psychické uzdravení.
Jak dlouho trvá léčba mentální bulimie?
Neexistuje jedna doba. Někdo se vyléčí za 6 měsíců, jiný potřebuje dva roky. Záleží na tom, jak dlouho porucha trvala, jak hluboké jsou emocionální rány a jak často se člověk zapojuje do terapie. Důležité je, že se nezastavíte, když se vám zdá, že „to není rychle“. Léčba není sprint - je to cesta, která se postupně otevírá.
Co dělat, když mám kamarádku, která má bulimii?
Nepředpokládejte, že to „jen fáze“. Nenechávejte ji sama. Řekněte: „Všiml jsem si, že se ti to zdá těžké. Nejsi sám. Chci ti pomoct.“ Nepředávejte jí rady, neříkejte „prostě přestan“ - to jen zhorší pocit viny. Nabídněte podporu: „Chceš jít s mě na terapeuta? Mohu tě doprovodit.“ Největší dár, který můžete dát, je to, že jste tam - bez soudění, bez paniky, jen s láskou.
Porucha příjmu potravy není známkou slabosti. Je to známkou toho, že někdo přežil příliš mnoho bolesti a už neví, jak jí říct. Ale ta bolest se dá vyslechnout. A vyléčit. I tyhle záchvaty. I tyhle noci. I ten hlad, který není hladem - ale křikem.
