When an entire community lives through war, invasion, or a natural disaster, the wounds don’t end when the bullets stop flying or the floodwaters recede. The pain lingers-not just in individual minds, but in the air people breathe, in the silence between conversations, in the way parents hug their children a little tighter. This is kolektivní trauma: a shared psychological injury that shapes how a society remembers, speaks, and survives.
Co je kolektivní trauma a jak se liší od individuálního?
Kolektivní trauma není jen to, že více lidí zažilo něco špatného. Je to když ta špatná událost změní celou společnost. Představ si, že celé město přežilo bombardování. Někteří lidé zemřeli, jiní ztratili domovy, třetí viděli, jak jejich sousedé padli. Ale nejen ti, kdo byli přímo zasaženi, trpí. Děti, které neviděly nic, ale slyšely křik, se učí, že svět je nebezpečný. Rodiče, kteří se snaží být silní, přestávají mluvit o tom, co se stalo. A tak se trauma šíří jako tma-bez zvuku, ale s hmotností. Na rozdíl od individuálního traumatu, které se léčí v kanceláři terapeuta, kolektivní trauma se léčí v ulicích, ve školách, v kostelech, v domácnostech. Je to trauma, které si společnost sdílí, přepisuje, zapomíná, nebo naopak vytváří památníky. V Česku se to jasně ukázalo po Pražském jaru v roce 1968. Vojenská invaze nejen zničila politické naděje-zničila důvěru. Lidé přestali věřit ve slova úředníků, přestali věřit, že někdo bude mluvit za ně. A toto zranění nezmizelo za pár let. Podle výzkumu Tomáška (2015) trvalo až do roku 1975, kdy se většina lidí naučila mlčet.Proč se trauma nevyvětrá samo?
Lidé často věří, že čas vše zahojí. Ale trauma není jako zlomená ruka, která se sama zhojí. Trauma je jako střep v těle-nepřítomný, ale vždy přítomný. Když se společnost nezabývá tím, co se stalo, trauma se neztrácí. Přemísťuje se. Stává se závistí, podezříváním, agresivitou, nebo tichou depresemi, kterou nikdo nechce pojmenovat. Věda to nazývá „transgenerační přenos“. Rodiče, kteří přežili válku, nemluví o tom, co viděli. Ale jejich tělo je napjaté. Jejich oči se rozšiřují, když slyší sirénu. Jejich děti se učí, že klid je nebezpečný. A děti těchto dětí-jejich vnoučata-mohou mít úzkost, kterou nemohou vysvětlit. Proč se mi stále zdá, že někdo přichází do domu? Proč nemůžu spát, když je venku hlučno? Neznají odpověď. Ale jejich tělo ano.Co se stane, když trauma ignorujeme?
Ignorování traumatu není odvaha. Je to únik. A únik má cenu. Společnost, která nezpracuje své trauma, se rozpadá na kusy. Vztahy se zhoršují. Důvěra v instituce klesá. Politika se stává zbraňou, kterou se lidé snaží získat kontrolu nad tím, co nemohou ovládnout. Výzkumy ukazují, že společnosti, které dlouho ignorují své historické zranění, mají vyšší míru násilí, závislostí a sebevražednosti. V Česku se to projevilo po roce 1989. Mnozí věřili, že pád komunismu znamená konec traumatu. Ale ne. Konec režimu neznamenal konec bolesti. Lidé, kteří byli vězněni, vyhnaní, zneužívaní, zůstali bez slov. A ti, kdo se stali součástí režimu, nevěděli, jak se omluvit. Takže místo smíření nastoupilo zapomnění. A zapomnění nezničilo trauma-přesunulo ho do podvědomí celé generace.
Jak se léčí kolektivní trauma?
Léčba není jedna metoda. Je to celý systém. A začíná tím, že se trauma uzná. Nikdo nevyléčí to, co se nesmí říct. První krok je tedy hovor. Ne náhodný. Ne na Facebooku. Ale v bezpečném prostředí-ve skupině, kde se každý může vyjádřit, aniž by byl odsouzen. Skupinová terapie není jen o tom, že lidé mluví. Je to o tom, že se někdo poslechne. A když se někdo poslechne, trauma přestává být jen jeho. Stává se naším. V praxi se používají čtyři hlavní přístupy:- Přiznání a vyprávění: Lidé píší memoáry, zaznamenávají svědectví, hovoří veřejně. To není jen terapie-je to historie. A historie potřebuje pravdu, ne jen legendy.
- Symbolické rituály: Památníky, svíčky, chvíle ticha, roční připomínky. Tyto rituály nejsou jen formální. Jsou tělesným způsobem, jak říct: „To se stalo. A my to nezapomněli.“
- Tělesně orientovaná terapie: Trauma se ukládá do těla. Do svalů, do dechu, do pulsu. Terapie jako somatic experiencing nebo yoga pro trauma pomáhají lidem znovu naučit své tělo, že je bezpečné.
- Dialog mezi oběťmi a viníky: Ne každá společnost má možnost, ale tam, kde je to možné, dialog je nejsilnější lék. Ne proto, že viníci se omlouvají. Ale proto, že oběti konečně slyší: „Vím, že jsi trpěl.“
Kdo potřebuje pomoc a kdo ne?
Tady je důležité pochopit jednu věc: většina lidí je odolná. To neznamená, že nebolestí. Ale znamená to, že ne každý potřebuje psychologa. Mnozí si poradí s podporou rodiny, sousedů, víry, umění. A to je v pořádku. Problém není v těch, kteří se snaží přežít. Problém je v těch, kteří se snaží přežít sami. Ti, kteří se neodváží říct: „Nemůžu.“ Ti, kteří se snaží být silní, protože kdo jiný by to udělal? Ti, kteří se vrací z války a neví, jak se vrátit domů. Klíčové je zaměřit se na ty, kteří jsou v nejvyšším riziku: děti, které viděly násilí; lidé, kteří ztratili celou rodinu; ti, kteří se snaží být „normální“, ale už nevědí, co to znamená. Pro ně je odborná pomoc nejen užitečná-je životně důležitá.
Co můžeš udělat ty?
Nemusíš být terapeut, abys pomohl. Můžeš být ten, kdo se posadí vedle. Kdo neřekne: „Už to máš za sebou.“ Kdo řekne: „Nemusíš to mít za sebou. Můžeš to mít teď.“ Můžeš se naučit poslouchat bez toho, abys chtěl všechno vyřešit. Můžeš podpořit iniciativy, které umožňují lidem mluvit-bez cenzury, bez politiky, bez toho, aby to bylo „příliš bolestivé“. Můžeš se zapojit do paměťových projektů, do výuky v školách, do knihoven, kde se ukládají svědectví. A nezapomeň: tvoje vlastní trauma nečeká na tvoje omluvení. Pokud jsi přežil něco těžkého-nemusíš být silný. Musíš být přítomný. Pro sebe. Pro své blízké. Pro společnost.Co je nového v léčbě v roce 2026?
V České republice se přístupy k léčbě kolektivního traumatu mění. Už nejde jen o terapii jednotlivců. Jde o to, jak společnost sama vytváří místo pro hojení. Nové programy kombinují:- Narativní terapii (lidé přepisují své příběhy, ne jen je vyprávějí)
- Tělesně orientované metody (např. somatic experiencing, dance movement therapy)
- Digitální archivy svědectví (záznamy starších lidí, které se ukládají do školních a městských knihoven)
- Společenské projekty, kde se mladí lidé učí od přeživších-ne v učebnici, ale v domě, kde se to stalo
Je možné zhojit kolektivní trauma?
Ano. Ale ne tak, jak si představujete. Nezhojí se tím, že se někdo omluví. Nezhojí se tím, že se vybuduje památník. Nezhojí se tím, že se to všechno zapomene. Zhojí se tím, že se lidé naučí říct: „To se stalo. A já jsem tady. A já se nebojím toho, co se stalo.“ Zhojí se tím, že se dítě, které nezná válku, může zeptat: „Co se stalo, když přišli vojáci?“ a rodič mu odpoví: „Bylo to strašné. A já jsem se bál. Ale dnes tu jsem. A ty jsi tady. A to je důležité.“ To je hojení. Ne v kanceláři. Ne v nemocnici. Ale v domě. V škole. V ulici. Mezi lidmi, kteří se rozhodli, že nebudou mlčet.Je kolektivní trauma stejné jako PTSD?
Ne. PTSD je diagnóza, která se vztahuje na jednotlivce, kteří zažili extrémní událost. Kolektivní trauma je sociální fenomén-zranění celé skupiny, které se projevuje v komunikaci, paměti, vztazích a institucích. Osoba může mít PTSD bez kolektivního traumatu, a naopak-může být součástí kolektivního traumatu, aniž by měla diagnózu PTSD.
Může být kolektivní trauma léčeno jen léky?
Ne. Léky mohou pomoci s příznaky, jako je úzkost nebo nespavost, ale nezpracují samotné trauma. Kolektivní trauma vyžaduje komunikaci, přiznání, paměť a vztahy. Bez těchto prvků je léčba jen povrchní. Léky jsou pomůcka, ne řešení.
Proč je důležité mluvit o traumatu, když už to minulo?
Protože trauma, které se nevyjádří, se přenáší. Děti, vnoučata, přátelé-všichni nesou jeho břemeno, i když ho neznají. Mluvení o něm není o tom, aby se někdo cítil špatně. Je to o tom, aby se někdo cítil viděný. A když se někdo cítí viděný, přestává být vězněm minulosti.
Je možné zpracovat trauma bez terapeuta?
Ano, ale ne vždy. Mnoho lidí zvládne trauma prostřednictvím rodiny, víry, umění nebo komunity. Ale pokud se příznaky prodlužují-nespavost, odtržení od ostatních, přehnaná reakce na hlas, který připomíná válku-je odborná pomoc nezbytná. Nejde o slabost. Jde o to, že některá zranění jsou příliš hluboká na to, aby je člověk zvládl sám.
Jak se liší léčba traumatu po válce od léčby po přírodní katastrofě?
Hlavní rozdíl je v původu. Válka je lidská zločinnost-přináší pocit zrady, nečestnosti, zneužití moci. Přírodní katastrofa je nezodpovědná-přináší pocit bezmoci, ale ne zrady. To ovlivňuje, jak lidé vnitřně interpretují událost. Válka vyžaduje více práce s vinou, odpovědností a smířením. Katastrofa vyžaduje více práce s uznáním náhody a obnovou důvěry v budoucnost.
