První sezení s terapeutem není o tom, co se stalo. Je to o tom, jak se to řekne. A jestli se vůbec řekne. Mnoho klientů přichází s tichou strachem: „Bude mi někdo věřit?“ „Co se stane, když řeknu něco, co se nechce slyšet?“ „Bude to zůstávat mezi námi?“ Tyto otázky nejsou jen emocionální - jsou životně důležité. A odpověď na ně začíná rozhovorem o bezpečí.
Proč rozhovor o bezpečí není jen formálnost
Mnoho lidí si myslí, že rozhovor o bezpečí je jen seznam pravidel, které terapeut přečte jako z papíru. Něco jako „Nemůžu vám říct, když budete mluvit o sebevraždě, ale jinak všechno je tajemství.“ To je starý přístup. A je nebezpečný. Moderní terapie ví: bezpečnost se nevytváří předpisem, ale společnou dohodou. Když klient slyší: „Tady je, co se stane, když se něco stane“, a přitom se může podílet na tom, jak to vypadá, začíná cítit kontrolu. A kontrola je základ důvěry.Podle výzkumu Univerzity Palackého v Olomouci (2021) zvyšuje tento přístup úspěšnost terapie o 37 % u lidí, kteří přišli s hlubokou nedůvěrou. Proč? Protože se necítí jako pacient, kterému někdo dává pravidla. Cítí se jako partner, který spolu s terapeutem vytváří prostor, kde může být zranitelný - a přitom v bezpečí.
Fáze rozhovoru: od návazky k uzavření
Rozhovor o bezpečí není jedna věta. Je to cesta, která má čtyři fáze. Každá z nich má svůj účel a svůj tón.Úvodní fáze je o tom, aby klient věděl, proč tu je. „Dnes se podíváme na to, jak budeme pracovat spolu. Co je v pořádku, co není, a co se stane, když se něco zhorší.“ To zní jednoduše, ale musí být řečeno jasně, bez technického žargonu. Není to „informed consent“, je to „chci, abys věděl, že tady nejsi sám“.
Vzestupná fáze je ta, kde se začne mluvit o životě. Ne o traumatu. Ne o sebevraždě. Ale o tom, jak klient spí, co ho trápí v práci, jak se cítí v rodině. Tyto otázky nejsou náhodné. Slouží k tomu, aby klient zjistil: „Tady se nechávám přerušit. Tady se neříká: ‚To je špatně‘.“
Jádrová fáze je ta, kde se mluví o těžkém. „Co se stane, když řekneš, že chceš skočit z mostu?“ „Co když budeš mít nápad, že bys mohl ublížit někomu?“ „Co když se rozhodneš přestat přicházet?“ Tyto otázky nejsou pro šok. Jsou pro jasnost. A vždycky se ptáte: „Jak bys si představoval, že bychom s tím naložili?“ Tímto způsobem klient nejen slyší pravidla - vytváří je.
Závěrečná fáze je o uvolnění. Po těžkých větách je třeba připomenout: „To, co jsme řekli, je naše dohoda. A já tady jsem, abych ti pomohl, ne abych tě soudil.“ Tady se používají komplimenty - ne obecné „jsi skvělý“, ale konkrétní: „Je to odvážné, že jsi to řekl.“ Tři až pět takových vět během prvního sezení může změnit celý vztah.
Co musí být v dohodě - a co ne
Neexistuje jediný vzor. Ale některé věci se vždycky objevují. A vždycky musí být jasné.- Důvěrnost - všechno, co se řekne, zůstane tady. Kromě tří výjimek: pokud hrozí nebezpečí pro život klienta, pro život někoho jiného, nebo pokud je nutné podat hlášení o zneužívání dětí nebo zranění někoho, kdo nemůže sám chránit své zájmy.
- Sebevražedné myšlenky - musíte vědět, jak klient vystupuje, když se blíží k hranici. Někdo říká: „Nemám důvod žít.“ Někdo říká: „Mám plán.“ Někdo říká: „Už jsem to zkusil.“ Každá úroveň vyžaduje jiný postup. A to musí být domluveno dopředu.
- Kontakt mimo sezení - můžete přijímat zprávy? Přes SMS? Email? V případě nouze? Nebo je jediný způsob kontaktu přes sezení? To se musí jasně říct. Nejde o to, jestli se „můžete“ ozvat. Jde o to, jak to funguje.
- Online sezení - pokud pracujete přes video, musíte domluvit: kde bude klient (soukromý prostor?), jak se zachovat při technickém selhání, jak se chovat, když se připojení přeruší. Dnešní klienti často volí online - 68 % podle Terapio.cz (2023) - a bezpečnostní dohody pro digitální prostředí jsou stejně důležité jako pro fyzické sezení.
- Zrušení konzultace - kolik času potřebujete na oznámení? Jak se chováte, když klient přijde pozdě? Jak se chováte, když se přestane objevovat? To všechno musí být jasné, aby se nevytvářelo pocit „někdo mě opustil“.
Co nevkládat? Neříkejte: „Nemůžu ti pomoci, pokud nebudu vědět všechno.“ To není bezpečnost - to je nátlak. A neříkejte: „Všechno je tajemství.“ To je nepravda. A vede k zradě.
Co se může pokazit - a jak to zabránit
Nejčastější chyba? Přehlížet výjimky. Některí terapeuti se bojí říct: „Když řekneš, že chceš ublížit někomu, musím to nahlásit.“ A pak klient přijde s návrhem, že chce zabit svou matku - a terapeut je šokovaný. Ne proto, že to nečekal. Ale proto, že to neřekl dopředu.Ještě častější chyba: nechat klienta předpokládat. „Myslel jsem, že to zůstane tajemství,“ říká uživatel na fóru Proboha.cz (říjen 2023). „Až když jsem byl zadržen kvůli domácímu násilí, zjistil jsem, že moje slova mohou být sdělena policii. Cítil jsem se zraděn.“
Právě proto je důležité vždycky říct: „Tady je to, co musím udělat, pokud se něco stane.“ A pak se zeptat: „Chceš, abych ti to ještě jednou připomněl?“
Ještě jedna věc: nespoléhejte na paměť. Zkušení terapeuti připravují písemnou smlouvu - jednoduchou, s jasnými body. Podepíše ji klient. A pak ji mají. Ne proto, aby měli „dokument“, ale proto, aby klient měl něco, co si může přečíst, když se mu bude chtít zpochybňovat, že to vůbec proběhlo.
Co se mění - a proč je to důležité
Dnes se rozhovor o bezpečí nevytváří jen pro klienta. Vytváří se pro něj - a s ním. A to je rozdíl. Dříve: terapeut řekl pravidla. Dnes: klient je součástí jejich tvorby. A to má důsledky.Podle Psychologického ústavu AV ČR (2022) je tento přístup nezbytný. A podle výzkumu z Olomouce (2021) je o 42 % efektivnější než tradiční metoda. Proč? Protože lidé dodržují pravidla, která si sami vybrali. Ne proto, že je někdo napsal. Ale proto, že je pochopili. A chtěli je.
Nový trend? Personalizace. U klientů s PTSD se domlouvá „bezpečnostní signál“ - slovo, které klient řekne, když potřebuje přerušit rozhovor. „Třeba řekne: ‚Zelená věc‘ - a já hned přestanu. Bez dotazů.“ Toto není hra. Je to způsob, jak vrátit kontrolu.
Další změna? Digitální dokumentace. Startup TherApp, založený v roce 2021, umožňuje terapeutům vytvářet bezpečnostní plány v souladu s GDPR. Do roku 2025 bude 75 % terapeutů v ČR používat nějakou formu digitalizované dokumentace. To není trendy. Je to potřeba. Protože lidé si pamatují, co jim bylo řečeno. A pokud to nebylo jasné, cítí se zradění.
Kdo to potřebuje nejvíc - a kdo to přehlíží
Rozhovor o bezpečí je nejvíce důležitý pro ty, kdo nevěří autoritám. Pro ty, kdo byli zneužíváni. Pro ty, kdo se cítí bezmocní. Pro ty, kdo se báli, že jim někdo neuvěří. A pro ty, kdo už jednou přišli do terapie a cítili se zradění.Na druhou stranu - to, co se nejčastěji přehlíží, je práce s akutními suicidálními tendencemi. Pokud klient přijde s jasným plánem, nezačínáte rozhovorem o dohodách. Začínáte bezpečnostním protokolem. „Máš plán?“ „Máš prostředek?“ „Máš čas?“ Tyto otázky nejsou pro rozhovor. Jsou pro záchranu života. A až potom můžete přejít k dohodám.
A co ti, kteří nejsou kvalifikovaní? Podle České lékařské komory (2022) 37 % lidí, kteří hledají terapeuta, narazí na osoby bez osvědčení. A tyto osoby často neznají ani základní bezpečnostní dohody. To není chyba klienta. To je chyba systému.
Co si pamatovat
- Bezpečnost není pravidlo. Je to důvěra, kterou vytváříte každou větou.- Neříkejte: „To je pravidlo.“ Říkejte: „To je naše dohoda.“
- Klient nemusí být „v pořádku“, aby mohl mluvit. Ale musí vědět, že když promluví, nebude zraděn.
- Písemná smlouva není formálnost. Je to záruka, že se něco nezapomene.
- Pokud se něco změní - například klient přejde na online terapii - musíte dohodu aktualizovat. Znovu.
- Největší chyba není přehlédnout pravidlo. Je přehlédnout, že klient potřebuje vědět, že je v bezpečí - a ne jen že je to napsané.
Proč je rozhovor o bezpečí důležitější než samotná terapie?
Protože bez bezpečí neexistuje terapie. Když klient nevěří, že mu nikdo nezradí, že mu nikdo neřekne, co se stane, když promluví o nejhorším - neotevře se. A bez otevření neexistuje změna. Rozhovor o bezpečí není příprava na terapii. Je to její základ. Bez něj je terapie jen hovor, který může skončit zraněním.
Může klient odmítnout některé dohody?
Ano - ale jen ty, které neohrožují život. Klient může říct: „Nechci, abyste mě kontaktovali přes SMS.“ A vy to respektujete. Ale nemůže říct: „Nechci, abyste nahlásili, když budu chtít skočit z mostu.“ To není dohoda. To je zákon. A terapeut má povinnost ho dodržovat. Ale můžete říct: „Pojďme si to spolu vysvětlit, proč to musí být tak.“ A často se ukáže, že klient se nechce jen bránit - chce pochopit.
Co dělat, když klient řekne: „Nikdy jsem to nikomu neřekl“?
Neříkejte: „To je skvělé.“ Neříkejte: „Nechápu, proč jsi to neřekl dřív.“ Řekněte: „To zní jako velká věc. A já si vážím, že jsi to řekl právě teď.“ Pak se zeptejte: „Co se stane, když to řekneš někomu, kdo to nechápe?“ Tímto způsobem připravíte klienta na možný odpor - a zároveň mu dáte prostor, aby se cítil bezpečně.
Je možné rozhovor o bezpečí provést během jednoho sezení?
Ano - ale ne vždy. U některých klientů to zabere 20 minut. U jiných to zabere 60. Záleží na tom, jak hluboká je jejich nedůvěra, jak silné je trauma, jak moc se cítí v bezpečí. Někteří lidé potřebují čas. A někdy potřebují dvě sezení. To není selhání. Je to respekt. A když se klient cítí, že má čas - věří vám víc.
Co když se klient přestane objevovat? Je to selhání?
Není to selhání. Je to část procesu. Některí lidé potřebují odpočinek. Některí se bojí, že to nezvládnou. Některí se cítí zradění, i když jste jim nic nezradili. Neříkejte: „Musíte přijít.“ Řekněte: „Tady jsem, když budete chtít. A pokud se rozhodnete, že to nechcete dělat, tak to taky chápu.“ To je bezpečnost. I když se klient nevrátí - ví, že ho nezatlačujete. A to může znamenat, že se vrátí později.
