Hospitalizace při anorexii: Kdy je nutná lůžková péče

• Od Karolína Bělohlávková
• 10 zář, 2025
• 0 Komentáře

Anorexie není jen otázka chceš nebo nechceš jíst. Je to život ohrožující onemocnění, které může způsobit selhání srdce, poškození kostí, selhání ledvin a dokonce smrt. V České republice se každý rok hospitalizuje tisíce lidí s těžkou formou mentální anorexie. Ale kdy přesně přijde čas, kdy ambulantní léčba nestačí a je třeba přijít do nemocnice? Nejde o to, jestli jsi „příliš hubná“ - jde o to, jestli tvoje tělo už nespravuje základní funkce.

Kdy je hospitalizace nezbytná?

Hospitalizace při anorexii není trest, ani poslední možnost - je to záchranná operace. Když tělo přestává fungovat, nemůžeš se léčit jen rozhovory a plánem jídel. Některé příznaky jsou jasným signálem, že je čas zavolat záchrannou službu - nebo alespoň svého lékaře.

První a nejkonkrétnější indikace je tělesná hmotnost. Pokud máš BMI nižší než 16, je hospitalizace nezbytná. V některých případech je to i 17,5 - ale v praxi lékaři v Praze, kde je jediné specializované centrum, přijímají pacienty už při BMI 16. Pro srovnání: normální BMI pro dospělé je 18,5-24,9. Když se dostaneš pod 16, tělo začíná spotřebovávat svaly, vnitřní orgány a dokonce kostní tkáň, aby přežilo. To není „návyk“ - to je přežívání na hranici.

Druhý klíčový ukazatel je rychlost úbytku hmotnosti. Pokud jsi za posledních šest měsíců ztratila více než 25 % své původní váhy, jsi v akutním riziku. Některé dívky ztratí 15-20 kilogramů za pár měsíců. Tělo to nezvládne. Srdce začíná bít pomaleji, krevní tlak klesá, elektrolyty se rozpadají - a může dojít k náhlému srdečnímu selhání, i když jsi vzhledem „jen“ hubná.

Třetí důvod je psychický stav. Pokud jsi tak zamilovaná do myšlenky, že „jídlo je nepřítel“, že nemůžeš přijmout žádnou porci, že se vyhýbáš všem společným jídlům a už jsi nechceš žít - to je varovný signál. Není důležité, jestli jsi „dobrá pacientka“ nebo „vůbec nechceš léčbu“. Pokud jsi v tomto stavu déle než několik měsíců, tělo už nečeká na tvou dobrovolnost. Čeká na záchranu.

Co se děje na lůžkovém oddělení?

Lůžková péče není „odpočinek“ nebo „prázdniny v nemocnici“. Je to plně strukturovaný, 24hodinový program, který ti bere kontrolu - a to je přesně to, co potřebuješ. Na oddělení v Praze, které je jediným specializovaným centrem v ČR, se každý den řídí přesným režimem: jídlo, terapie, pohyb, odpočinek. Nic není na výběr.

První týden je nejtěžší. Jídlo je plánované, přesně odměřené. Neexistuje „jen trochu“. Pokud jsi zvyklá jíst jen zeleninu a vodu, teď dostaneš maso, máslo, těstoviny, sladkosti - všechno, co jsi odmítala. Některé pacientky začnou plakat, když jim dají šálek polévky. To je normální. Tělo se učí znovu přežívat.

Terapie je každý den. Kognitivně-behaviorální terapie, rodinná terapie, skupinové sezení. Cílem není „přestat být hubná“, ale přestat být návykem ovládaná. Naučíš se, že jídlo není zlo, že tělo není nepřítel, že hmotnost není morální hodnota. To se neděje za pár týdnů - ale za 6-8 týdnů se to začne měnit.

Na začátku nemůžeš chodit ven. Není to trest. Je to bezpečnost. Tělo je slabé, srdce není silné. Postupně, když se váha zvyšuje, dostaneš více svobody: krátké procházky, pak návštěvy rodičů, pak přes noc doma. To není odměna - to je ukazatel, že tělo se zotavuje.

Co když nejsem schopná jíst?

Ne všichni pacienti mohou jíst perorálně. Pokud máš těžký metabolický rozvrat - nízký krevní cukr, nízký draslík, zvýšený krevní tlak - může být nutné připojit živné roztoky přes sondu do žaludku nebo přímo do žíly. To zní strašidelně, ale je to jako ventilátor u pacienta s plicním selháním. Není to „násilí“. Je to záchrana.

Naše tělo je schopné přežít bez jídla měsíce, ale ne bez elektrolytů. Pokud máš nízký draslík, můžeš zemřít během noci. Parenterální výživa (živné roztoky přes žílu) se používá jen na krátkou dobu - maximálně 1-2 týdny. Cílem je co nejdříve přejít zpět na jídlo z talíře. Když se tělo zotaví, sondu odstraní. A ty se naučíš jíst znovu.

Kolik trvá hospitalizace?

Průměrná délka hospitalizace v ČR je 41 dní. Ale to je jen průměr. Někdo se zotaví za 6 týdnů, někdo potřebuje 12. Záleží na tom, jak dlouho onemocnění trvalo, jak rychle se tělo zotavuje, a nejvíc - na tvé spolupráci.

Nejde o to, jestli jsi „dostatečně motivovaná“. Jde o to, jestli jsi ochotná dělat to, co ti lékaři řeknou - i když ti to přijde nespravedlivé. Když se ti podaří získat 1-2 kilogramy za týden, začneš mít více energie, více myšlenek, více emocí. A když se ti podaří zůstat u cílové hmotnosti - BMI 18,5-20 - pak můžeš přejít do ambulantní péče.

Pro děti a dospívající je situace jiná. Pokud je BMI pod 15 a dochází k metabolickému rozvratu, nejprve se hospitalizují na dětském oddělení, aby se stabilizovala tělesná funkce. Až poté se převedou na psychiatrické oddělení pro psychologickou léčbu. To není „přesun“. To je životní záchrana.

Proč je v ČR tak málo míst?

V České republice je pouze jedno specializované centrum pro lůžkovou péči o dospělé - na 1. LF UK a VFN v Praze. Všechny ostatní nemocnice nejsou vybaveny pro těžké případy anorexie. To znamená, že čekací doba je 3-6 měsíců. A to je problém.

Čekání je nebezpečné. Každý měsíc, co trváš doma s anorexií, je měsíc, kdy tělo poškozuje sebe sama. Mnoho lidí zemře, než se dostanou na oddělení. Proto se v ČR diskutuje o rozšíření ambulantních týmů - kde by kromě psychiatra a psychologa pracovali i internisté, dietetici a fyzioterapeuti. Těmto týmům by se dalo umožnit léčit pacienty i doma, aby se snížila potřeba hospitalizace.

Ale zatím - pokud je tělo v krizi - není žádná alternativa. Hospitalizace je jediná cesta zpět ke životu.

Co se stane po hospitalizaci?

Odcházíš z nemocnice ne jako „vyléčená“, ale jako „v léčbě“. Většina pacientek potřebuje alespoň dva roky ambulantní podpory. Někteří se vrátí na oddělení znovu - 20 % lidí s anorexií má chronický průběh. To neznamená, že jsi „neúspěšná“. Znamená to, že onemocnění je silné. A že potřebuješ trvalou podporu.

Nejúspěšnější jsou ti, kteří po hospitalizaci neodmítají terapii. Kteří se nezastaví u BMI 18,5, ale pokračují v práci na svém vztahu k jídlu, k tělu, ke svému vnitřnímu hlasu. Kteří se naučí, že nejsou „slabí“, když potřebují pomoc.

Největší chyba? Přemýšlet, že „když jsem získala hmotnost, už jsem v pořádku“. To je jako říct, že „když jsem vyléčený z infarktu, už nemusím měnit stravu“. Anorexie je nemoc mysli. A její léčba trvá déle, než trvá získání kilogramů.

Co můžeš udělat teď?

Nečekáj, až se ti zhorší. Nečekáj, až tě někdo „přesvědčí“. Pokud se cítíš blízko hranice - pokud jsi ztratila více než 10 % hmotnosti za půl roku, pokud se vyhýbáš jídlu, pokud tě tělo už nezvládá - hledej pomoc. Není to známka slabosti. Je to známka odvahy.

Nejprve jdi k lékaři - k terapeutovi, k gynekologovi, k pediatrovi. Oni ti pomohou získat odkaz na Centrum pro diagnostiku a léčbu poruch příjmu potravy v Praze. Nejsi sama. V ČR je tisíce lidí, kteří prošli tím samým. A mnozí z nich dnes žijí - ne jako „vyléčení“, ale jako lidé, kteří se naučili žít s tím, co prošli.

Tvoje hmotnost není tvůj hodnotící ukazatel. Tvoje životní schopnost ano. A když je ohrožená - není to tvoje vina. Je to nemoc. A ta se dá léčit. I když to teď nevypadá.