Humanistická supervize: Co to je a proč ji potřebují terapeuti v Česku

Humanistická supervize, je forma podpory pro terapeuty, která se zaměřuje na lidskou přítomnost, autenticitu a hluboké porozumění klientovi, nikoli na techniky nebo diagnostiku. Also known as humanistická podpora terapeuta, it je základem pro práci, která respektuje jedinečnost každého člověka a nebere ho jen jako případ. Když terapeut sedí s klientem a slyší jeho bolest, strach nebo údiv, potřebuje někoho, kdo ho vezme za ruku a řekne: "Vidím, co vidíš. A víš, že to nejsi sám." To je přesně účel humanistické supervize.

Tato forma supervize se liší od klasické psychodynamické nebo kognitivně-behaviorální. Neřeší, jak správně použít techniku, ale terapeutickou alianci – tu skutečnou spojenost mezi terapeutem a klientem. Když terapeut začne cítit vyhoření, když se mu zdá, že už nic neznamená, nebo když se ztratí v emocích klienta, humanistická supervize ho vrátí zpět k sobě. A ne k návodům, ale k lidskému jádru práce. V Česku se to často přehlíží, protože se očekává, že terapeut je "nepřemožitelný". Ale nikdo není. A to je přesně ten bod, kde supervize začíná.

Nejčastěji ji využívají terapeuti, kteří pracují s traumatem, sebevražednými myšlenkami nebo lidmi, kteří ztratili smysl života – tedy s těmi, kteří nejsou "vyléčitelní" podle šablon. Viktor Frankl a Irvin Yalom – autoři, o kterých se často píše v článcích o existenciální terapii – byli zároveň zastánci tohoto přístupu. Není to o tom, jak dobře řekneš něco správně. Je to o tom, jak dobře jsi přítomen, když se klient rozbije. A kdo ti pomůže zůstat přítomen, když už máš vlastní bolest?

Humanistická supervize není náhrada za terapii. Je to prostor, kde terapeut může říct: "Dnes jsem se cítil jako nula. Klient mě vyčerpal. Nevím, co dál." A nikdo mu neřekne: "To je běžné, zkus to jinak." Ale: "Co se stalo, když jsi se cítil jako nula? Co ti to říká o tobě?" A tím se začne měnit celý přístup k práci.

V tomto sbírce článků najdeš příběhy o tom, jak terapeuté v Česku řeší právě tyto situace – od setkání s klientem mimo ordinaci, přes rekontraktaci v párové terapii, až po to, jak se dá pracovat s hranicemi, když klient testuje každou z nich. Všechno to vede k jednomu: k tomu, aby terapeut zůstal člověkem – a ne strojem, který aplikuje techniky. A to je přesně to, co humanistická supervize chrání.